Indonésie II. – severním pobřežím přes Jávu

publikováno v: Aktuality, blog | 0

Když se chce člověk podívat do dálav, vždycky ho čeká dlouhá cesta. Ta naše cesta do Indonésie byla obzvláště dlouhá. Vše začalo někdy v červnu. Každý den jsme sledovali levné letenky a snažili se spočítat, kolik za ně můžeme utratit. Jednou večer jsme ale narazili na super levné letenky do Jakarty za 6000,-. Jediným problémem byl odlet z Benátek – no ale co, tam už se nějak dostaneme a u článku psali i za 500,-. Tak jsme vybrakovali naše účty, našli nejvhodnější termíny (které kvůli začátku školy nebylo lehké najít) a začali plánovat cestu. Jenže věci nikdy nejsou tak ideální a lehké.

Stop - over Benátky
Stop – over Benátky

Jak jsme zjistili, do Benátek nejde sehnat letenky jen tak, za pár korun, obzvlášť ne na určitě datum, abychom do Benátek nemuseli přiletět 4 dny předem. Příletu den dopředu jsme se ale stejně nevyhnuli a za letenky do Benátek jsme zaplatili cca 1800,-. Stále jsme ale na necelých 8000,- na letenkách, takže je to docela fajn 🙂

O našem stop-overu v Benátkách si můžete počíst zde. Třeba pak nebudete tak nemile zaskočení jako my, protože za jeden den v Benátkách jsme utratili tolik, co jsme v Indonésii utratili za 3 dny i s ubytováním.

Benátky
Benátky

Po zastávce v Benátkách nás čekaly ještě 2 přestupy – v Říme (Rome, Fiumicino) a Abu Dhabí. V Říme je letiště celkem složitě vystavěné a k některým gatům se musí dojet speciálním autobusem, který jede jen jednou za 10-15 minut. To se sice nezdá tak hrozné, ale my měli na přestup kolikrát jen 50 minut a to už je 15 minut docela velký rozdíl. První cestu přes Řím jsme ale absolvovali  v pořádku, protože jsme měli asi 5 hodin, v Abu Dhabi dokonce i 7 hodin. Na tomhle letišti byla ale jedna nesporná výhoda – sprchy. A ty jsou po třech dnech cestování něco jako fata morgána. Paní, co se o záchody stará, na vás sice bude koukat jako na lůzu společnosti, ale to člověka, co má nejbližší vyhlídku na umytí až za další dva tři dny, nijak nerozhodí.

přespání na letišti Venice Marco Polo
přespání na letišti Venice Marco Polo

Jakarta

Po přistání v Jakartě, hlavním městě Indonésie, nás čekal naprostý teplotní šok. Jako by se nedalo dýchat. Oblečení nešlo odlepit od těla. Nedalo se zabránit zpocenému čelu a koláčům v podpaží. Klimatizace buď žádná nebo zase taková, jako když přijdete do mrazáku v Makru. Po pár dnech jsme si na to ale zvykli, pomohla i lepší volba oblečení.

první dojmy z hlavního města Jakarty
první dojmy z hlavního města Jakarty

Prvním úkolem na letišti bylo vyměnit si pořádný balík peněz, a když říkám pořádný, opravdu to tak myslím. Vybaveni dolary jsme obcházeli místní směnárny a při obhlídce kurzů jsem se ujistili, že bylo dobře nevyměňovat peníze ještě v odbavovací hale, protože tam byly kurzy opravdu špatné. Žádné kurzy se ale moc nepodobaly těm, které jsme našli na netu, a tak jsme vybrali stánek, který vypadal nejvěrohodněji a odešli jsme s milióny rupií. Ještě u letiště jsme na sebe nanesli první vrstvu repelentu s DEET 50 (taková šikovná věcička jménem Predátor – sice jsme po něm ke konci měli už i vyrážku a zatočil s Karčiným lakem na nehty, ale zase jsme se vyhnuli horečce Dengue). Potom jsme se směle vydali hledat autobus Damribus, který by nás odvezl na vlakové nádraží Gambir za asi 60.000 Rp (asi 120,-).

Nádraží Gambir nás uvítalo potkany, šváby a stovkami lidi namačkanými v hale. Adrenalin v krvi stoupal, jak jsme se přibližovali k pokladně. Už dopředu jsme měli vyhlédnuté vlaky, protože kupodivu i mezi velikými městy jich jezdí jen pár za den. Do města Surabaya, kam jsme měli namířeno, jezdil spoj jen 4x za den. Doprava je v Indonésii asi nejdražší ze všech věcí a za lístek Jakarta – Surabaya v třídě Eksekutif jsme zaplatili téměř 500.000 Rp. Báli jsme se totiž jet nižší třídou, ve které není garance, že si sednete a hlavně – jeli jsme přes noc, 8 hodin, a nevěděli, do čeho jdeme. Nakonec se ukázalo, že jsme možná platili zbytečně příliš, ale to až později 🙂 (Pozn.: Z nádraží Gambir nejezdí jiné vlaky než třídy Eksekutif)

Přepážky na nádraží Gambir. Je jedno kjakému Loketu se postavíte, fronta se stojí cca 20 min
Přepážky na nádraží Gambir. Je jedno, k jakému Loketu se postavíte, fronta se stojí cca 20 min
  Vlaky Jakarta (Gambir) –> Surabaya (Pasar Turi)   ARGO ANGGREK PAGI (2)   SEMBRANI (48)   ARGO ANGGREK MALAM (4)
PŘEHLED VLAKŮ JAKARTA (GAMBIR) –> SURABAYA (PASAR TURI)
  čas odjezdu   9:30   19:15   21:30
  typ vlaku   Eks   Eks   Eks
  cena   240 – 485.000 Rp   240 – 485.000 Rp   240 – 485.000 Rp
  příjezd   18:30   5:35   6:30

Po průzkumu nádraží, kdy v noci teplota neklesla ani o jeden stupeň, jsme zboRceni potem postoupili na vyšší level odbavení v nádražní budově, kde jsme oficírovi ukázali, že máme platný pas a že jsme nezfalšovali jízdenky. Druhý level se od prvního lišil v tom, že tam nebyli lidi a hrála tam pochybná živá hudba. Všichni Indonésani poslouchají, jak oni říkají, “slow rock”. Je to taková směsice melodií Dády Patrasové a Katapultu. Ale najdou se i výjimky 🙂

Vlak byl zhruba něco jako zastaralá verze RegioPanteru, chodily tam dokonce vlakušky a nabízely i deku, která by vzhledem ke klimatizaci/mrazáku docela bodla. Za tu ale potom chtěli zaplatit, takže na to pozor a radši si schovejte tu z letadla 🙂

vlak třídy Eksekutif, ve kterém jsme skoro umrzli :)
vlak třídy Eksekutif, ve kterém jsme skoro umrzli 🙂

Surabaya

Špinavé přístavní přelidněné město, kde opravdu není nic moc k vidění. Hned po příjezdu se na nás sesypali taxikáři. Nakonec  jsme jednoho vzali a po smlouvání nás hodil na autobusové nádraží. Cestou střídal luxusní dům rozpadlou chajdu a oprýskané logo NOKIA překryté Samsungem.

Surabaya z taxíku
Surabaya z taxíku

Nádraží vypadalo jako klasická asijská tržnice s tím rozdílem, že tam stálo spousta předpotopních autobusů s nápisy “WiFi” a “air conditioned”. WiFi bohužel nefungovala, ale alespoň klimatizace řešená nepřítomností předních okének ano. Způsobili jsme pozdvižení. Karča dostala pomalu nabídky k sňatku, naháněči si nás přehazovali a pokřikovali jeden na druhého. Musím ještě říct, kdo je naháněč – V Indonésii je zvláštní druh veřejné dopravy. Maník si koupí za pár šupů starý autobus, naláduje ho levnou naftou a čeká, až se naplní lidmi a to je právě úkol naháněče, malého mrštného vyčuránka – polyglota. Ani jsme nevěděli jak a už jsme seděli v buse.

oficiální nástupiště ve městě Surabaya
oficiální nástupiště ve městě Surabaya

Neobešlo se to bez takových fint jako úplatku místního policajta (což nám moc na optimismu nepřidalo). Když už jsme se asi po deseti minutách v opuštěném autobuse smířili s myšlenkou, že nás “rosekaj na kusy”, nastoupila stará paní a pak bum prásk, byl plnej bus, řidič za zvuku připomínající lámající se skálu zařadil jedničku, z LCD(!) televize pustil místní hitparádu a jelo se!

karaoke autobusu
karaoke autobusu

V Indonésii jede obchod s vámi. Častokrát se stalo, že řidič přibrzdil a do autobusu doslova skočil mladík ověšený vodou, drobným občerstvením, korálky, čepicemi anebo vším najednou a své zboží začal nabízet pasažérům. Ale do busu nenaskakovali jen obchodníci. Občas přiskočil i nějaký ten kytarista a od průměrných až podprůměrných výkonů předváděli i opravdu krásné výkony. Nehledě na kvalitu projevu, vždy jsme jim do čepice hodili nějaké ty drobné. Později jsme se dozvěděli, že tito lidé jsou bez domova a bez práce a tohle je jejich způsob, jak přežít. Do žádného z nich bychom to ale neřekli, všichni byli čistí, usměvaví a upravení. Ne jako bezdomovci v Praze v devítce směrem na Anděl.

Probollingo

V Probollingu měla být pouze další přestupní stanice před Mt. Bromo, ale opět to nebylo zas tak lehké. Před řidičem autobusu jsme se nějak prokecli, že jedeme na Mt. Bromo, tak řidič nelenil a zavolal nějakému kámošovi a se slovy, “bas stejšn hír” nás vyhodil před cestovní agenturou, kámoš byl totiž big boss v téhle cestovce. Opět se to neobešlo bez úplatku. Big boss si nás pozval do svého kanclu a po několika úvodních slovech vysolil částku, až se nám protočily panenky. S díkem jsme odešli a šli jsme si hledat odvoz na vlastní pěst. Po cestě jsme potkali 3 Němky, ale ty už big boss zlanařil. Bylo na nich vidět, že tak trochu “smrdí korunou”. 3 malé školačky nás potom přemluvili, ať vlezeme do becaku – místní lowcost taxi. Do očí mi lhaly, že nás Becak odveze až na Mt. Bromo. Karča to ale prokoukla a jak to šlo, utekli jsme z divnovozu pryč.

zdroj: Google maps
zdroj: Google maps

Poptali jsme se místních a konečně došli na autobusové nádraží v Probollingu (náhled z Google map zde). Kousek od něj byly minibusy (náhled místa zde), které dopravovaly do naší destinace, vesničky Cemoro Lawang pod horou Mt. Bromo. U busu stál asi 16-letý jinoch, z kterého se vyklubal náš řidič. Usmlouvali jsme na 45.000 Rp, což jak se potom podle terénu ukázalo jako víc než férová cena.

stanoviště minibusů vedle autobusového terminálu v Probolinggu
stanoviště minibusů vedle autobusového terminálu v Probolinggu

Po dlouhém čekání na spolupasažéry se do atobusu pro 6 lidí nakonec narvalo 10, krosny se hodily na střechu, svázaly špagátem a jelo se do hor. Jízda by se dala přirovnat závodu offroad a po hodince krásných výhledů jsme byli vypuštěni.

tělo na tělo v autobusku :)
tělo na tělo v autobusku 🙂

Ještě jsme domluvili zpáteční odjezd a vydali jsem se hledat naše ubytování. Jelikož není moc jednoduché najít ubytování na takovém místě předem, myslím, že se bude hodit alespoň fotka guesthousu, kde jsme zůstávali my.

IMG_0383

náš YOG Homestay
náš YOG Homestay

Taky jsme totiž dopředu nic nemohli najít a bylo to první ubytování (YOG Homestay) blízko všemu dění za fajn cenu (cca 150.000 Rp.). Kousek od ubykace je taky výborný warung, kde vám za pár kaček uvaří Nasi goreng či Mie goreng a ke snídani třeba vynikající banánové palačinky, které po výstup na Mt. Pananjakan a Mt. Bromo opravdu bodnou.

IMG_0166

Warung kousek od homestaye
Warung kousek od homestaye

Jen ještě jedna rada na závěr článku – nepodceňte oblečení – nahoře je dost zima a bunda s kalhotami se hlavně večer a ráno dost hodí!

To by bylo pro dnešek vše, další pokračování bude o východu slunce nad Mt. Bromo a přejezdu na Bali. Tak zatím ahoj!

Mt. Bromo
Mt. Bromo

 

Karina Brýdlová Administrator
Tenhle autor o sobě zatím nic nenapsal!