Kterak vesničan z Čech do Číny přišel

publikováno v: Aktuality, blog | 0

Někdy před rokem touto dobou jsem se rozhodl, že využiju své Alma mater (ČVUT) a pokusím se dostat na jeden semestr do Čínské lidové republiky. A tak jsem překonal všechny překážky, které na mě ČVUT nachystalo a už to bude skoro měsíc, co jsem přiletěl do města na východním pobřeží jménem Dalian. Vzhledem k tomu, že jsem původně z opravdu malé vesničky jménem Vlčí Habřina s 309 obyvateli, je to pro mě celkem zvláštní se přizpůsobit městu se 7 000 000 lidí.

Čína je oproti ČR tak neuvěřitelně obrovská, že to stále ještě nedokážu úplně rozdýchat. A asi ani nerozdýchám, protože je tu většinou smog a počáteční žerty o zakoupení roušky už pro mě nejsou tak úplně žerty… Ale opravdu, Čína je tak obrovská, že musím ještě jednou napsat, že je obrovská, abych opravdu jasně naznačil, jak obrovská je. A to jsem zatím skoro nevystrčil paty z Dalianu. Jen náš kampus je tak obří, že zde jezdí dokonce pravidelná autobusová linka. Není tu jen jedna jídelna, ale rovnou 6 (možná ještě víc, informátoři se občas neshodnou). Pokud jídelna nemá 4 patra, tak se o ní hovoří jen jako o takovém menším rodinném podniku. (Zdravím paní kuchařky ze základky a gymplu). No, myslím, že jsem nastínil dostatečně zásadně, jak je to tady s rozlohami a teď postupně s různými kotrmelci rozepíšu detailněji některé mé zážitky a postřehy z uplynulého měsíce.

Než jsem odletěl z ČR, stihl jsem se domluvit s DUT (to je univerzita v Dalianu, kde studuju), že na mě počká nějaký „voluntýr“ na letišti. Hned po mém příletu na mě opravdu čekal Alan s cedulí s mým jménem. Já si vždycky přál, aby na mě na letišti takhle někdo čekal, takže to bylo takové moje první čínské “dream comes true”. Moje jméno bylo sice trošku zkomolené, no a co, hlavně že byla cedule!
Asi bych měl přiblížit, kdo je Alan – student na DUT, 20 letý čínský sympatický mladík s obstojnou angličtinou, zálibou v cyklistice (má 18 bicyklů), 10letou praxi v Taekwondo a momentálně i můj dobrý kamarád. Jeho čínské jméno je něco jako 王益, ale nechci ho urazit komolením jeho rodného jména, proto budu používat jeho anglické jméno. Podáváme si ruce, bereme moje 2 kufry. Ano, mám 2 jako nějaká slečinka, ale jeden z nich je k prasknutí narvaný 3D tiskárnou, o které se ještě určitě zmíním. Nebo já tu historku vysolím už teď, ale ještě než ji vysolím (super slovo tohle “vysolím”), tak musím na začátek mého vyprávění říct, že nejsem úplně spisovatel, takže asi budu dost motat páté přes (i před) deváté, takže se předem omlouvám za toto mé selhání.

Jídlo podávané v letadle Sichuan airways – samozřejmostí je jogurt z Valašska
Letiště v Chengdu. Normální větší letiště, děti se šťourají v nose, v televizi je sumo…

No, ale zpět k historce. Na letišti v Chengdu, kde jsem přestupoval, jsem si musel znovu udělat check-in zavazadel. Takže jsem vyhledal příslušnou přepážku, ukázal pas, atd… Do skenovacího zařízení jsem opatrně vložil mé dva kufry a modlil se, aby rozložená 3D tiskárna nezpůsobila bombový poprask na letišti. Paní nehla ani mrvou, eh teda brvou (no možná jí trošku cuklo oko). Potom se mě zeptala “Du jů hef a powerbank?”. Samozřejmě jsem jednu měl, ukázal jsem ji paní, ale tentokrát jí to oko opravdu cuklo a řekla mi, že zde není žádný údaj o tom, jaká baterie je uvnitř a že se musím této (reklamní, původem z Číny) powerbank zbavit.
Doufám, že je zde jasně patrná ta ironie, že není problém mít kufr narvaný k prasknutí naprosto neznámě vypadajícími součástkami, ale pokud na powerbank není štíteček s informacemi o baterii, tak nemám šanci. No nakonec jsem propašoval i tu powerbank. Možná je na místě české přísloví “Mluviti stříbro, mlčeti zlato”. A protože jsem strávil dost času hledáním zda je možné vzít si 3D tiskárnu do Číny, tak si dovolím trošku pomoci google:

Mohu si vzít do Číny 3D tiskárnu? – Ano. Tedy alespoň já ano.
Can I bring 3D printer to China – Yes. (No problem for Prusa i3 MK2 from Prague to Dalian)

Teď ale zase zpět do Dalianu. S Alanem jsme narvali kufry do taxíku. Taxi jsou zde o dost levnější – za 30 minut jízdy cca 70 Kč. Dorazili jsme k univerzitě lehce před 9 večer. Alan říkal, že se může stát to, že už tam nikdo nebude a budu si muset najít hotel. No, panejo! Z toho jsem teda moc nadšenej nebyl. Ale všechno to dopadlo dobře. Čip od dveří mi nechali na vrátnici (klíče tu asi moc nefrčí).
Bydlím v single room v 6. patře v Dorm 1. Cca 10 m2. Matrace je pravděpodobně slaměná a tvrdá, ale už jsem si na ní zvyk a nepodlehl jsem pokušení koupit si nějakou měkkou. Je vtipné, že z Evropy jsou tu pouze 2 Francouzi a cca 15 Němců. Inu první noc v novém bytě – nebudu moc dělat hrdinu, bylo mi smutno a měl jsem trochu strach, z toho, co přijde ráno, čekala mě totiž registrace.

První foto z Dalianu – místní restaranty

Den 1. Registrace, internet v mobilu a první(druhý) kafe

Abych zde mohl studovat, tak jsem se musel zaregistrovat. Registrace se podle návodu skládá z celkem 6 kroků, kdy každý krok se odehrává v jiné místnosti. No, myslel jsem, že to bude za hodinku odbyté, ale nakonec jsem poslední detaily vyřizoval ještě někdy 15.3. Taky jsem si hned první den musel zařídit čínské číslo. Krátká historka – Když zjistí, že nemám čínské číslo, řeknou Williamovi, který je něco jako buddy v evropských zemích, aby to se mnou šel do města zařídit.

Můj výhled z okna (smog ve vzduchu, ale okno taky nebylo z nejčistších)

William je super legrační týpek se zálibou v selfíčkách (za celou misi jsme jich zvládli asi 10), bereme taxík a jedem. Nejprve do China mobile, kde vyčkáme asi 15 min frontu. U přepážky mi přidělí sim a přiobjednám si i internet. Bohužel zjišťujeme, že tahle SIM nerozjede 4G ale jen 2G na mém Samsungu S5 mini, takže jdeme do China Unicom. Opět vyčkáme frontu, ale tentokrát už to frčí! 4G připojení, 5GB+ late night 5GB za 50 RMB. No nekup to. Pak mě William bere do místního obrovského, ale obrovského nákupáku, kde si za cca 300 Kč kupuju celkem obstojný batoh.

Následně si jdeme dát něco k jídlu. U pokladny chci platit v hotovosti, nejde to, neberou ani karty- berou zde mobily. Ano, v Číně je velice populární platit pouze pomocí mobilu a to tak, že naskenujete QR kód obchodu, zadáte, kolik chcete zaplatit a zaplatíte. Jednoduché a funkční. Ovšem pouze když jste Číňan. Je k tomu potřeba čínský účet (teď už ho mám taky, ale o tom zas jindy). No musel to zaplatit William, jak jinak. Pojedli jsme čínské specialitky, pak William někam odskočil a po chvilce se vrátil. Ale né… Přinesl mi kafe (já kafe nepiju, fakt ne), ale protože jsem vychován v duchu „darovanému koni na zuby nehleď“, tak jsem do sebe kafčáka obrátil. Moje druhý kafe v životě. Fakt nebylo dobrý. Pak jsme sedli na bus. Za autobus se zde platí jednotná cena – 1 yuan (cca 4 Kč) a můžete jet, kam chcete.

Já a William

Aha, tak koukám, že už je z toho docela dlouhý sloh. Tak to bude asi zatím vše. Mám 30 dní zpoždění a tohle byl vlastně můj první den v Číně. Některý dny se ale opravdu nic nedělo, takže se to budu snažit dohnat!

Příště napíšu, jak jsem k čínskému jménu přišel a jak jsem málem nestudoval.

Z Číny zdraví

Jarda

“Big city life, me try forget by…”

P.S.: Snad budou i nějaké lepší fotky!

Jarda Administrator
Tenhle autor o sobě zatím nic nenapsal!