KVzČdČP – 4. část: Roundtrip po Číně part I.

publikováno v: Aktuality, blog | 0

„Hele brzo budeme mít prázdniny, co udělat nějakej ten roundtrip po Číně?“ „Ok.“ Tak takhle nějak začala jedna z nejneopakovatelnějších a taky nejsurrealističtějších (tohle jsem napsal taky proto, že čeština je boží) výprav mého skoro čtvrtstoletí dlouhého života. A to trvala jen asi 8 dní. Jak praví jedno už zlidovělé moudro kolující mezi mládeží: „Kdo nebyl, nepochopí.“ No budu se to snažit převyprávět, co bude v mých silách.
Jednoho krásného večera jsem se domluvil s Jonasem a Simonem (oba germáni jako hrom) na plánu cesty: Dalian – Chengdu – Le Shan – Emei Shan – Chengdu – Xian – Dalian.

V Chengdu byly v plánu pandy a opera, V Le Shan obří Buddha, Z Emei výstup na třítisícovku, zpět do Chengdu na vodní systémy a pak do Xianu na Terrakotovou armádu a hradby starého města. Plán smělý, chlapci jakbysmet.
Po komplikacích se Simonovou zaručeně nejlepší zlatou kreditní kartou se nám podařilo nakoupit letenky a zabookovat první ubytování v Chengdu.

Plán cesty

Články z toho budou tři. V dnešním popíšu první část, tedy Dalian – Chengdu.

Jízda začíná!

O pár dní později jsme už seděli s povinným pivem Harbin v taxíku směrem na letiště. Já jakožto zastánce cestování nalehko jsem měl jen patery trencle a fusky, tři trika, a pár dalších kousků nevyjímaje nějaké ty dukáty a tři snickersky proti trudomyslnosti. A samozřejmě repelent, to je moje posedlost. Jonas měl krosnu, protože s námi nepokračoval do Xianu, ale místo toho letěl do Šanghaje. Na hoře Emei podal životní výkon. A Simon, Simon ten měl batoh možná ještě menší než já, ale dokázal ho naplnit asi tak třikrát větším objemem, až se mu z něj podařilo udělat útvar, který na jeho zádech připomínal komolý hranol, důkazem budiž nepříliš kvalitní, ovšem dostačující foto.

Simon a jeho komolý batoh. Kvalita snímku špatná, ale účel splní.

Let proběhl hladce, v letadle měli Číňani z naší zvláštní trojice klasicky výbornou zábavu. Celé letadlo vědělo, že v něm jsou dva Němci a pak ještě jeden z České republiky, to je tam, jak je Praha. Po proražení hlavního náporu taxikářů po přistání jsme našli jednoho, který nás za rozumnou cenu odvezl k hostelu, což byl vlastně byt mladého byznysmena, který si tímto přivydělával. Vyžíval se také v řezbářské práci, jeho byt byl zároveň i dílnou. Dal nám klíč a řekl „good bye“. Spali jsme na patrových postelích. Jelikož tělesná konsistence Číňanů je poněkud jiná než 100 kilových Němců, měl jsem trošku strach, když Jonasova postel nade mnou dávala velice hlasitě najevo, že se jí Jonas nelíbí.

Náš hostel byl zároveň i řezbářská dílnička. Krásné nástroje!

Pandy

Ale ráno jsem se probudil, takže to dobře dopadlo. V plánu jsou pandy, není na co čekat. Hromadnou dopravou se dostáváme až k pandí rezervaci. Nejprve zahlédneme malinké pandy červené, které vypadají trošku jako roztomilé tlusté lištičky. Jsou i docela fotogenické. Pokračujeme dál. Areál je rozlehlý, kopcovitý a bambusovitý s poměrně velkými výběhy pro pandy. Asi se zde zas tak špatně nemají.

Trošku mýval, trošku liška, ale je to panda červená!

Vidíme shluk lidí a následně přicházíme k výběhu, kde si hrají dvě malé pandy. Jedna se rozhodne, že si vyšplhá pro něco na strom, druhá chvilku zadumaně čeká, ale potom to nevydrží a pustí se do pronásledování první pandy. Pohyby a pozice mají velice legrační a na první pohled to vypadá, že v sobě mají 5 piv. Jak to sakra dělají, po stromě se pohybují fakt jak ninjové. Jakoby tím spustily signál, ve výběhu se začínají objevovat další a další pandy, až z toho vzniklo toto kvízové foto:

Hádanka: Kolik pand je na obrázku?

A zde je ona pandí šou na stromě.

Nápor Číňanů už se nedal vydržet, proto pokračujeme dál. Řešíme auťáky. Já jsem nikdy nebyl úplný „TOP GEAR“, ale shodli jsme se na tom, že až vyrostem, tak si koupíme všichni škodovku. Mimochodem, škodovky brázdí i Čínské vozovky (a nejen to, v Číně, kam se vejde auto, tam může jet auto)

Pandy jsou na pohodu týpci.

Asi po třech hodinách jsem viděl tolik pand, že jsem se cítil připraven i třeba na rozhovor na téma „Vegetační přizpůsobení pand z hlediska prostorové segregace a její dopad na lidstvo“, či na sepsání poněkud volnějšího románu „Bambusová láska“ (který by samozřejmě následně velice úspěšně odvysílala televize nova jako 13dílný seriál) Na motivy tohoto románu by následně také Arnold Švarcenégr natočil pokračování amerického blockbusteru „Predátor “, po jehož uvedení do kin by na světě okamžitě zavládl mír. Ano, na všechno tohle jsem teď připraven, to vše je možné. Pandy jsou zkrátka dobrý.

Momentka…
Ale pandám je to většinou u p… Musí totiž trávit 30 kg bambusu.

Cesta zpět málem neproběhla, protože se na nás valil takový nápor pandychtivých turistů, že jsme blahořečili náš nápad si přivstat. Ještě jsem zapomněl říct, že Číňané jsou naprosto posedlí možností jet „turistickým vláčkem“, takže jsou schopní vystát i kilometrovou frontu. A že tam těch vláčku oborou jezdilo a ne zrovna pomalu… Takže v pandí rezervaci v Chengdu pozor na vláčky!

Už se valí, už se valí! Všichni chtějí vidět pandy

Pozoruhodnosti v parku

Rozhodli jsme se, že po zbytek dne se už budeme jen tak toulat městem. Naše cvičené nohy nás zavedly do malebného parku Renmin (v překladu „lidový“). Místní zde tančili, cvičili tai chi, smáli se, četli knihy, no úplný asijský ráj. Ale samozřejmě tu bylo i pár dalších „chuťovek“, třeba skupina starších paní, které nacvičovaly tanec s raketou a tenisovým míčkem a měly to fakt zmáknutý! Dále pán, co vodou na chodník maloval čínské znaky. Vždy když dokončil jednu řadu, další uschla. Bylo zajímavé sledovat, jak někteří Číňané pána se zájmem pozorují, jiní jednoduše jeho umění doslova přechází. V Číně nic není napořád, to je jedna z věcí, kterou jsem tu pochopil.

Pohlazení na duši
Bonsajová zahrádka

Pak tu ovšem byli i další experti. Čističi uší. Lidé, kteří za cinkavého zvuku strašidelně vyhlížejících nástrojů nabízejí čištění uší. Já nevím, jestli se na tohle studuje nějaká škola, či se povolání dědí z generace na generaci nebo se prostě jednoho rána vzbudíte a zkrátka „víte“. Asi od všeho trochu, každopádně, těch čističů tu bylo fakt mraky. Nevím, na jaké hygienické úrovni byly jejich instrumenty, každopádně pokud byste si nemohli pomoci a měli o takovou službu zájem, v rámci hygienické prevence doporučuji podstoupit tuto proceduru s prvním ranním paprskem, kdy jejich nástroje jsou (pouze doufám, nic víc) čerstvě po očistě.

Profesionální čistič uší. Na první pohled je jasné, že má situaci plně pod kontrolou.

Taky zde byla paní, co dělala šou s knedlíkama – viz video.

Po celodenním pochodu jsme byli již značně použití, zasedli jsme tedy do jakési čajovny. Paní se hned přiřítila. Nabídla nějaké čaje, nerozuměli jsme. Jeden čaj stál asi 100 korun a bylo toho litr, tak jí ukazujeme, že jako chceme 1 velkou konvici čaje a 3 hrnky. Za chvíli paní nenese jednu, ale 3 konvice. Tedy 3 litry čaje. Nojo, neměli jsme to srdce jí nic říkat a tak jsem si vychutnal litr toho nejdražšího, ale zároveň nejlepšího čaje v mém životě. V průběhu upíjění jsme odmítli asi 4 čističe uší. Čajový nikoli dýchánek, ale dýchan (kvůli rozkošným šálkům) o páté se pak protáhl až do noci.

Čajový dýchan o páté + ruka boží

Já ale ty čaje moc neřešim, vypiju jemču i tátův půl dne louhovaný „magorák“. U nás doma se totiž vždycky ráno udělal čaj (pytlíkovej, of kórs ) do konvice a pytlík se v něm zásadně nechal do té doby, než se konvice nevyprázdnila. Ještě teď mám před očima malou ségru, jak se ráno vždycky málem poblila. A to stačilo jen, když si vzpomněla, že na ní na stole čeká čajíček.

Tak, okénkem do rodiny Bartošů to dnes utnu. Příští týden bude pokračování o prokletí slov „Made in China“, sečuánské opeře a za 2 týdny planeta opic, kterou si nechám nakonec, protože to bylo fakt hustý. Dolů ještě přidávám pár obrázků. Tak za týden!

Z Číny zdraví

Jarda


Já na sajdkáře
Čínský tanec
Stavba mostu
Honosná vstupní brána na náměstí

Poznámka: Část snímků nafotil Simon se svou zrcadlovkou a jsou zde umístěny s jeho laskavým svolením. 🙂