Slovenské Poloniny: hodně přírody a hvězd a málo lidí

publikováno v: Aktuality, blog, Slovensko | 0

Nádherné hvězdné nebe nad námi, mravní zákon a Šariš v nás, nadto krásná liduprázdná příroda a taktéž jeden z nejzazších bodů Slovenska. To jsou důvody, jež nás lákaly k návštěvě Bukovských vrchů, nejvýchodnějšího slovenského pohoří, z velké částí ležícího v národním parku Poloniny. Samo pohoří pak bývá také poněkud zkratkovitě označováno právě jako Poloniny.

Rozhodli jsme se pro přechod hřebenovky z Medzilaborců na Křemenec (slovensky Kremenec), kde leží onen nejvýchodnější slovenský bod, s tím, že z něj zamíříme do nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica, z které zahájíme ústup na západ a tím pádem domů autobusem.

Vyrazili jsme ráno v neděli 9. září a návrat domů (do Pardubic) byl plánován na sobotu 15. září. Do Medzilaborců se dá jet i příměji, než jsme jeli my – každý den jezdí euronight z Prahy do Humenného, odkud už do nich jezdí přímý vlak. My však zvolili postup pro nás jako pro studenty výhodnější – v rychlících a osobních vlacích neplatí studenti a důchodci ze zemí Evropské unie nic, stačí si vyřídit kartičku. Ze Žiliny jsme jeli rychlíkem do Košic, z něj pak regionálním rychlíkem do Humenného a v Medzilaborcích jsme se tak objevili až večer ve tři čtvrti na osm, ale zase jsme jeli díky Ficovi jako studenti ze Žiliny až do okresního města nejméně zalidněného slovenského okresu čili do Medzilaborců zcela zadarmo.

 

Slovenske poloniny
Typická partie z cesty: bukovojedlový prales všude, kam se podíváš

 

Medzilaborce: Morgoši a Warhol

Po příjezdu do Medzilaborců (zastávka Medzilaborce mesto, dál do polského Lupkowa vlaky jezdí jen o prázdninových víkendech), jsme vyhledali místní krčmu, abychom nasáli atmosféru. Zvolili jsme krčmu U Bochina v prvním patře budovy kousek od zastávky směrem do města. V krčmě jsme si přátelsky popovídali a zjistili od místních pár tipů – třeba že nejít rozbít stany za pravý břeh Laborce, že tam jsou jen „samí Morgoši“, a také, že místní chodí do lesa na houby, a aby je nepřekvapil medvěd, kterých je v tamních lesích mnoho, odpálí vždy pár petard. Po pár šariších jsme se odebrali nocovat na louku za koleje, odkud jsme se v pondělí ráno po vydatném spánku vydali na obhlídku města. V Medzilaborcích toho moc nečekejte, můžete zhlédnout všehovšudy tři kostely (řeckokatolický, pravoslavný a římskokatolický). Ve většině vsí je v tomto kraji mimochodem vícero kostelů – většinou dva, a to pravoslavný a řeckokatolický; místní obyvatelstvo, které je z velké části rusínské národnosti, je mezi tyto dvě víry zpravidla půl na půl rozděleno.

Největší pozoruhodností tohoto města pak je, kromě romského ghetta za budovou městského úřadu, Muzeum moderního umění Andyho Warhola, sídlící ve velké barevné budově. Doň jsme také zamířili, abychom se před odchodem do divočiny nabili uměním. Prohlídka muzea je minimálně na hodinu, dolní část je vždy věnována obměňujícím se výstavám různých umělců, hoření pak samotnému Warholovi a jeho rusínskému původu (oba jeho rodiče pocházeli z malé vsi Miková nedaleko od Medzilaborců) a na závěr je vystaveno poměrně velké množství originálů (!) Warholových děl. Pro ty, kteří mají rádi pop-art, je to bezesporu povinná zastávka; pro ty ostatní aspoň vcelku zajímavá sonda do moderního umění a též do života nejslavnějšího Rusína.

Původně jsme chtěli jít z Medzilaborců pěšky, ale modrá trasa, která z města na hřebenovku vede, v mapách.cz není vůbec zakreslena, tak jsme zvolili posun autobusem do vsi Palota (místní používají raději rusínský název Polata), odkud je na hřeben, konkrétně do Lupkovského průsmysku, pouhých pět kilometrů. Pojedete-li navíc až na zastávku Palota, OcÚ, nebudete ochuzeni ani o nádherný sovětský tank a dvojjazyčný (slovensko-rusínský) nápis na palotském obecním úřadě. Na modrou se musíte trochu vrátit, ale stojí to za to.

Warhol před medzilaboreckým muzeem
Warhol před medzilaboreckým muzeem

Tunel s ozvěnou potěší!

Neboť jsme měli v Medzilaborcích různé průtahy (i v krčmě U Bochina), vyrazili jsme „do hor“ až po třetí hodině. Po opuštění vesnice jsme až do noclehu nepotkali ani živáčka. Po cestě je jedna velká zajímavost, díky níž se rozhodně vyplatí jít na hřeben z Paloty, a ne z okresního města. Je jí železniční tunel, zvaný Lupkovský. Doprava v něm je sporadická, takže jsme se nebáli jej projít. Po zdolání asi půl kilometru jsme vylezli již v Polsku. V tunelu jsou navíc velmi zajímavé ozvěny a na slovenském portále nádherný nápis „Čo germánská zloba zničila, bratská ruka sovietskej armády postavila“, vyvedený i v ruském jazyce. Před tunelem ještě na velké lesní cestě je vydatný pramen, kde jsme si nabrali vodu. Těsně u tunelu je také studánka, ale u ní není tekoucí voda, i když vyschlá nebyla. Nad tunelem jsme vyšli na červenou hřebenovku. U rozcestí je malá, ale velmi útulná a zachovalá budka – útulna, v níž se vyspí v pohodě tři lidé.

Počali jsme se ubírat směrem na východ, stezka byla úzká, často bahnitá, ale co bylo nádherné – nepotkali jsme ani nohu. Spali jsme na jednom z vrcholů hory Ščolb. Po cestě byla odbočka na studánku, ale tu jsme se rozhodli kvůli padajícímu soumraku neprozkoumat. Je třeba si uvědomit, že na východě Slovenska zapadá slunce později – například o celých 25 minut dřív než v našich dobrých domovských Pardubicích. V polovině září to znamená, že bez čelovky se už nedá po sedmé hodině kráčet. Každý den jsme to tak nejpozději ve čtvrt na osm „zapíchli“. Samozřejmostí je v těchto končinách udělat protimedvědí opatření – potraviny dát do speciální tašky a tu umístit minimálně 100 až 200 metrů od stanu, aby vám huňáč nevybral zásoby, protrhnuv drápem celtu stanu a trochu vás pomordovav. Taky je dobré si povídat, zejména vpodvečer, kdy jsou medvědi nejaktivnější. Což vzhledem k tomu, že jsem dost ukecaný, nebyl žádný problém.

Před tunelem – na slovenské straně
Před tunelem – na slovenské straně

Ještě jedny vlaky, tentokrát úzkorozchodka

Ráno jsme se probudili do krásného dne a načali v devět další porci kilometrů. Zatímco první den jsme ušli osm kilometrů, následující tři dni jsme měli podle přibližného plánu ujít pokaždé dvacet kilometrů. Sešli jsme do sedla Pod Ščolbom, kde se na rozcestí měla připojit k hřebenovce žlutá ze vsi Oľšinkov, ale ta se nepřipojila (mapy.cz opět neaktuální!). Nakonec jsme ji potkali o nějaký ten kilometr dále. Po cestě jsme začali potkávat ne lidi, ale pozůstatky z válek – rezavé kousky vojenské techniky i munice i kameny s namalovanými křížky i malý „hřbitůvek“ tento hřeben byl totiž odpradávna dějištěm lítých bojů. Tisíce vojáků zde našly svůj hrob za první světové války, během druhé světové války a nakonec i po ní, kdy zde bojovaly zbytky banderovců proti československým jednotkám. Kromě rezavějících zbytků je na hlavním hřebeni také mnoho zákopů a příkopů, nepochybně též mlčenliví svědkové nesmyslného prolévání krve. Malou stopou civilizace pak je Balnica, kde je nádraží polských úzkokolejek – biesczadské lesní dráhy o rozchodu 750 mm. Dnes je v provozu pouze 20 kilometrů z původních 73. V září jezdí vláčky pouze o víkendu, takže jsme byli ochuzeni o možnost občerstvení v četných stáncích, které jinak na „nádraží“, kde mimochodem chybí jakákoliv nádražní budova, stojí. Ve stavení opodál jsme si ale po svolení natočili pitnou vodu ze studně. Pivo pán už neměl, všechno „vypili včera Slováci“, jak jsme se dozvěděli.

 

Vojenský hřbitůvek padlých vojínů z první světové války
Vojenský hřbitůvek padlých vojínů z první světové války

 

Úzkorozchodné nádraží v Balnici, vykukující střecha patří domu, u nějž jsme si dočepovali vodu
Úzkorozchodné nádraží v Balnici, vykukující střecha patří domu, u nějž jsme si dočepovali vodu

 

Vyrazili jsme z Balnice opět po hřebeni směrem na vrch Černiny, kde jsme nocovali přímo na vrcholku kopce. Na jeho úbočí je u cesty zajímavost – trojmezní sloup, označující trojmezí Slovenska, Maďarska a Německa. Ano, slyšíte dobře. Hranice těchto tří zemí se zde stýkaly v letech 1939 až 1944. (Poté, co Maďarsko zabralo pruh území u dnešních ukrajinsko-slovenských hranic.) Dnes máme hranice ovšem docela jiné, k dnešnímu trojmezí na Křemenci to je ještě přes 30 kilometrů. Na vrcholu Černin je malý plácek, kde jsme přespali (a taky malé ohniště, kde jsme si udělali na chvíli strážní oheň). Další den jsme vyrazili kolem půl desáté, dobře naloženi – počasí stále nadmíru přálo, lidé stále žádní, příroda panenská.

Ha! Mlok v práchnivějícím kusu dřeva hned vedle stezky!
Ha! Mlok v práchnivějícím kusu dřeva hned vedle stezky!

Trocha civilizace… 

Kolem kóty Strop už se otevírají první výhledy – zejména na polskou stranu hor, ale posléze začínají přibývat už i výhledy na stranu „naši“ – zejména hraniční masív ukrajinsko-slovenský a také dobře rozpoznatelné slemena Vihorlatských vrchů – samotný Vihorlat, známý Sninský kameň i Nežabec. Na vrcholu Stropu jsme potkali horské cyklisty – dobří blázni, že se vydávají do takovéhoto kopcovitého terénu, kde vede po hřebeni pouze uzounká vyšlapaná pěšinka, která se navíc občas ztrácí. Čím víc jsme se blížili k Ruskému sedlu, tím více přibývalo lidí. Přímo v Ruském sedle se pak objevila jediná větší stopa civilizace, kterou člověk může potkat přímo na hřebenovce – konec asfaltky z Roztok Górných. Zde parkovalo na deset aut, kterými přijížděli lehčí turisté na krátké výšlapy. Asi tři sta metrů „do Slovenska“ se nachází srub na přespání – fungl nový a kousek od něj pramen, kde jsme si doplnili vodu. Pramen řeky Cirochy, který je také zde, byl ovšem úplně vyschlý. Z Ruského sedla to pak je dále po hřebeni pořádný krpál, který ale člověku zpříjemní naučná stezka o zdejším opevnění. Před Kruhliakem nás příjemně překvapila první opravdová poloninka (byť pár menších louček jsme už prošli) s nádhernými výhledy zejména na slovenskou stranu.

Na vrcholu Pľaše, v pozadí Ďurkovec 
Na vrcholu Pľaše, v pozadí Ďurkovec 

 

…a konečně poloniny!

Přešedše Kruhliak, směřovali jsme do nejkrásnějších míst celého hřebenu – na Pľašu a Ďurkovec, kde se nacházejí ony poloniny. Studánka před Pľašou byla vyschlá, ale to nám nevadilo, my ocenili zejména hojnost borůvek, kterou jsme v polovici září opravdu nečekali. Když jsme dorazili na vrchol, nádhera nám vyrazila dech. Ježto už bylo po šesté, západ se neúprosně blížil a barvil tak celý kruhový (!) rozhled do oranžova. Z vrcholu jsme už viděli Ďurkovec a sedlo pod ním, kam jsme hodlali dojít. Po cestě jsme pak prošli přes javorový prales, který vystřídal v těchto místech obligátní bukovojedlový. Ve studánce po cestě z Pľaši na Ďurkovec byla pouze stojatá voda a u ní stanovala parta omaskáčovaných nepříliš vlídně se tvářících mladých Slováků, takže jsme pokračovali spěšně dále. Tma povážlivě padala. Procházeje javorový pralesem, vzpomněl jsem si na lidovou píseň: „Padol junák v Javorině, pláče děvče v dedine…“. Na místo noclehu do sedla Pod Ďurkovcom jsme dorazili skoro za tmy, přesto jsme před rozbitím stanů neodolali vylézt na Ďurkovec, abychom se pokochali nádhernými červánky: pokud někdo četl Solaris od Stanisława Lema, tak takto nějak mohl vypadat onen živý oceán na Solarisu. Nachová ohnivá červeň nad obzorem pomalu přecházela v světle a pak v tmavě modrou. Pod námi svítila osamělá rusínská ves Runina, která na rozdíl od sedmi dalších v okolí nepadla za oběť ochrannému pásmu vodní nádrže Starina. Na polské straně je osídlení též hodně sporé. Hodně vesnic bylo zcela vysídleno v roce 1947 v rámci akce Wisla, při níž polská vláda přesídlila zdejší Rusíny (přesněji řečeno jejich polskou etnografickou skupinu zvanou Lemkové) na západ Polska, viníc je ze spojení s banderovci. I díky těmto smutným událostem se můžeme těšit z nádherně tmavé oblohy. Štěstěna nám přála, nebylo zataženo a my zpod Ďurkovce pozorovali hvězdy. Těch bylo tolik, že jsme dokonce našli dva Malé vozy a viděli padat přinejmenším deset hvězd, včetně jednoho takřka bolidu.

 

Západ na Ďurkovci
Západ na Ďurkovci

Na Křemenci žádní pohraničníci

Ráno jsme se odpočatí vydali na cestu, shledavše, že studánka pod sedlem je vyschlá. Přes Ďurkovec jsme přešli směrem k Rabí skále. Na cestě jsme identifikovali vlčí stopy. Vlčci nám ale nevadí, na rozdíl od medvídků. Kousek dál na Jarabé skále je zbudována vyhlídková plošina s krásným výhledem. Z ní jsme poprvé uviděli cíl naší cesty – Novou Sedlicu. Po cestě jsme u altánku potkali první Čechy na naší cestě. Lidí na cestě ostatně přibývalo, z velké většiny pochopitelně Poláci a Slováci, a to tzv. lehcí turisté, jdoucí od Křemence, zklamaní, že nejsou po cestě žádné výhledy ani poloniny. Konejšili jsme je, že na Ďurkovci a Pľaše si užijí. V sedle Poc Čierťažou se nachází nachlup stejný, taktéž fungl nový sroubek na přespání a také pramen, jenž není sice vydatný, ale v době naší návštěvy tekl. Po nezbytné svačině v tomto klidném a vlhkém místě jsme se vydali opět vzhůru na závěrečnou zteč. Na Kamenné lúce jsou z vrcholové skalky velmi pěkné výhledy na polské hřebeny – na Velkou i Malou Ravku i na vzdálenější Smerek. Kolem čtvrté hodiny jsme dosáhli nejvýchodnějšího bodu Slovenska, jež je zároveň trojmezím Slovensko-Polsko-Ukrajina. Čekali jsme zde nějaké pohraničníky, když se jedná o hranice schengenu, ale nikdo nikde. Tak jsme si užívali toho, že jsme na tomto významném bodě, zacházku na Velkou Ravku jsme, ačkoli byla lákavá, zavrhli, a to i kvůli pokročilému času. Samotný vrchol Křemence je o pár set metrů dál po ukrajinsko-polské hranici, ten jsme též ztekli a vydali se dolů po červené do lůna národní přírodní rezervace Stužica, jež chrání nádherně zachovalý bukový prales s množstvím spadaného trouchnivějícího dřeva, v nichž se skrývají entomologické poklady. Všude samé buky roztodivných tvarů, stojící, ležící, práchnivějící, mezi tím malé jedličky, vlhký pralesní vzduch. Zejména pro entomologa naší tříčlenné skupin učiněná rozkoš. Překročili jsme Stužickou řeku, vydrápali jsme se na Temný vršok, kde končí rezervace, a zhodnotili jsme, že do Sedlice nemáme šanci dojít, tak jsme se utábořili na malé loučce kousek od červené stezky.

Na trojmezí – kamenný sloup označuje místo styku hranic Slovenska, Polska a Ukrajiny
Na trojmezí – kamenný sloup označuje místo styku hranic Slovenska, Polska a Ukrajiny

Den poslední: šariš v Nové Sedlici i cikán s knírem

Nádherně jsme se vyspali, akorát ráno nás probudil přijíždějící troubící džíp. Vylezli jsme ze stanu a před ním stáli dva slovenští pohraničníci se samopaly přes rameno a s batohy s karimatkami. Byli však přátelsky naladění, poptali se nás, kudy jsme chodili, doporučili i polské hřebeny a vydali se pomalým krokem strážit nedobytnou hráz schengenu. Vydali jsme se klesat do Nové Sedlice. Klesání to je vydatné, a tak jsme byli rádi, když jsme dorazili konečně na kraj vsi, kde se nachází informační centrum národního parku Poloniny. Vzali jsme si pohlednice zadarmo, zjistili jsme od strážce parku, že medvěda většina lovců, myslivců ani strážců zde nikdy neviděla, a vydali se dále, směrem k doporučené hospodě – penziónu Kremenec. V Nové Sedlici, nejvýchodnější slovenské obci, není až na model původního kostelíka a naučnou stezku, kde se naučíte rusínská slovíčka, nic zajímavého k vidění. U penziónu se nachází i obchod, tudíž jsme nakoupili skrovné zásoby na cestu zpět, v hospodě si dali šariše a místní speciality, pokecali s Karlovaráky tam ubytovanými a vydali se na autobus. Jakmile jsme zapadli do autobusu, který mimochodem řídil nádherný cikán s knírem, rozpršelo se. Krásně vypočítané jsme to měli! Autobus rozvážně jel po klikatých silnicích a mohli jsme z něho zahlédnout dřevěné kostelíky, které jsou v UNESCO: v Uličském Krivém, v Ruském Potoku, kam jsme zajeli, a také v Topoľe. Do této vsi, kam jsme též zajeli, je dobré se podívat i kvůli tomu, že se jedná o rodiště Alexandra Duchnoviče, největšího rusínského buditele. Ve Stakčíně jsme přestoupili na nejvýchodnějším slovenském nádraží na vlak a odjeli do Humenného. Náš entomolog ještě navštívil tamní skanzen a zámek a počkal si v Humenném na přímý vlak do Pardubic, zatímco zbytek výpravy jel přes Košice do Kraľovan, aby nemusel platit ve vlacích vyšší kvality. Z Kraľovan pak v neděli ráno domů.

Jeden z krasavců ve Stužickém pralese

 

V Nové Sedlici

 

Nádherné to bylo, viděli jsme spoustu brouků, mloka, modrého slimáka, bukovojedlové pralesy, javořiny, málo lidí, hodně hvězd, byli jsme na nejvýchodnějším bodě Slovenska… Sečteno a podtrženo: doporučujeme.

Pár shrnujících údajů:

Naše trasa (Palota – Nová Sedlica po hřebenovce) měřila 72 kilometrů, vyráželi jsme 9. září v 15:00, do cíle jsme dorazili 15. září okolo 11:00. Studánky po cestě (v září 2018) byly většinou vyschlé či netekoucí, ale na těch nejhlavnějších místech (na lesní cestě před Lupkowským tunelem, u balnického nádraží (studna), v Ruském sedle a v sedle Pod Čierťažou se dala doplnit chutná tekoucí voda). Medvědy jsme nepotkali, ale je dobré dělat protimědvědí opatření. Pozor na to, že slunce zapadá v těchto místech dříve – skoro o půl hodiny dříve než např. V Praze. Po cestě nejsou žádná místa, kde by si člověk mohl něco koupit (o víkendu by to mělo jít na balnickém nádraží).

Všechna fota použitá v článku pocházejí od Mgr. Viktora Kalabzy.

 

Tento kostelík byl převezen z Nové Sedlice do skanzenu v Humenném
Tento kostelík byl převezen z Nové Sedlice do skanzenu v Humenné

Jaroslav Poucha Contributor

jsem vášnivým běžkařem, písmákem, hudebníkem, mám rád český jazyk a Lužické Srby, cizí mi není ani železnice a pivo. Rád cestuji a jím hořčici.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *