V září 2014 jsme se vydali do Jižní Koreje, to je těsně vedle Kim Čongů, ale něco trošku jiného. Pokud se chcete dozvědět co, můžete si přečíst na supr podrobný deník a taky nějaké zajímavé a nápomocné informace k cestě spolu s fotogalerií 🙂
Na letiště a dál
Den 1. 10.9.2014
Věci jsou skoro sbaleny, začíná pouze finální chaotická fáze spočívající ve vyhýbání se ostatním členům posádky, ládování kufrů a smažení řízků. Plánovaný odjezd v 10 hodin jsme posunuli pouze o hodinu, takže jsme se vlastně drželi plánu. Nápomocen nám byl i strejda Pavel, který nás následně dovezl na letiště jeho 6místným Opelem Safira. Jízda proběhla hladce, stejně tak jako check-in. Největší podívaná byla skupina žen obalených v hidžábu od hlavy až k patě, jedné nebylo vidět ani do očí, jelikož měla dioptrické brýle.
A tak započíná naše asijské dobrodružství, na které budeme vzpomínat celý život 🙂
Z letadla do Koreje a zas ten islám
Den 2. 11.9.2014
2.00 Dubajského času. Letěli jsme Boeingem 777, letadlo bylo opravdu luxusní, přivítaly nás usměvavé letušky všech možných národností, každá s červenou čepičkou, přesně tak, jak je to na stránkách Emirátů. Dostali jsme exklusivní večeři – jehněčí či kuřecí jako hlavní chod, spoustu dezertů. Mohli jsme sledovat i různé filmy na televizi umístěné na sedadle před námi. Např. Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel. Jediný problém byla skupina islámských fanatiků vedle nás, složená z otce, syna a minimálně 2 manželek, kompletně zabalených. Chlap vyřvával na letušky, že zneuctily jeho ženy, když je požádaly, aby se připoutaly. Nakonec mu jedna letuška zavřela hubu. Pak ještě dělali problémy při přistání, protože se i přes opakované výzvy odmítali připoutat a hrozilo, že někoho zavalí. Až si tak říkáme, jaké to asi bude v Dubaji.
…po 2 hodinách
Nastupujeme do Airbusu, největšího dopravního letadla, jsme značně opotřebovaní, cesta má trvat 8 hodin, brzy usínáme.
Přílet na letiště Incheon [inčon] – začíná správný chaos, hledáme odbavená zavazadla, ještě se bojíme, že nás budou kontrolovat speciálně kvůli kuřeti v báglu. Nakonec jsme prošli hladce i s kuřetem. Dalším zapeklitým úkolem je dostat se z letiště k strejdovi Otíkovi. Metro jsme zavrhli, protože tam byly asi 3 přestupy, z taxikáře vypadlo, že chce 120000 KWP*. Vyhrál bus za 60000 kwp. Bus lepší, než jakákoliv první třída v ČR.
* KWP – won je korejská měna – 1000 wonů je asi 20 Kč
Na skok do Severní Koreje
Den 3. 12.9. 2014
Včera jsme se setkali s Otíkem, který na nás s úsměvem vybafl zpoza rohu jak jinak než mrakodrapu, přivedl do svého bytu (jak jinak než v mrakodrapu) s názvem PARAGON. Předali jsme mu jídlo a vyrazili jsme koupit jízdenky na metro. Ty se zde kupují jako u nás na vlak, tedy do cílové stanice. Ceny jsou jako v Praze. Jdeme do restaurace, kde Otík bravurně objednává hovězí.
Samotné objednávání jídla se může zdát v Korei jako problém. Tradiční korejské restaurace a podniky za normální peníze nemají jídelní lístek, vše se píše buď na stěnách (když máte štěstí, jsou tam i obrázky), anebo se nikde nic nepíše a tudíž zřejmě servírují běžná jídla. Tyto těžkosti ale v očích cizince vyvažuje milé a velmi přátelské chování obsluhy, která se nám vždycky snažila nějak pomoct. Když už bylo opravdu nejhůř, obešli jsme podnik a ukazovali na jídla, která zrovna jedl někdo jiný. Skoro vždycky jsme se najedli 🙂
Je také velkou výhodou stravování v Jižní Korei, že v každém, ale opravdu i v tom nejobyčejnějším občerstvení, mají zdarma vodu. Ke každému jídlu dostanete kalíšek a můžete si natočit nebo nalít kolik vody jen chcete! I pivo si můžete objednat – není to sice žádná lahůdka, ale například pivo Cass celkem ušlo (jako další můžete zkusit pivo Hite).
My jsme první den vůbec nevěděli, jak na to, a tak za nás objednával náš strejda. Dali jsme si specialitu zvanou Bulgogi. Přinesou vám nakrájené tenké plátky masa, gril, spoustu zeleniny a kimči, což je kvašené chili zelí. Maso si sami pokládáte na gril a otáčíte. Také je zajímavý přímo způsob jídla.
Do dlaně si vezmete list salátu a na něj si vyskládáte vše, co máte rádi. Pak se salát zabalí do kuličky a sní. Všechno je celkem pikantní, ale bez problému se to dá sníst (až na Karču, která snědla snad jen maso a trochu normálního salátu), je to vynikající. Pak se ještě stavíme vybrat nejaký ten milion wonů do banky a jdeme spát.
Demilitarizovaná zóna
Ráno se vzbouzíme, jdeme na metro, které je opravdu komplikované (16 linek) 3x přestupujeme, zajímavé je, že lidé se nepěchují, ale stojí ve frontách, dveře vlaku se otevírají totiž vždy na stejných místech. Lidé jsou upraveni a všichni pěkně vypadají.
U hotelu Lotte nastupujeme do autobusu.
První zastávka byla válečné muzeum – válka zde probíhala v letech 1950-53, kdy Severní Korea zabrala 90 procent území, ale za pomoci hlavně US armády se podařilo Severokejce zatlačit zpět a vznikla demilitarizovaná zóna. Muzeum je monumentální, jsou zde pomníky se jmény všech padlých, neskutečně réalně zachycené momenty z války, obrovské pomníky. Dokonce část muzea je původní, je vidět i kostra padlého vojáka.
V 11 odjíždíme na hranice, po cestě je opravdu znát, že se blížíme, ostnatý drát nás provází po celou dobu. Vidíme vojáky ve strážních věžích. Na okamžik se nám odkrývá S Korea, ale není vidět nic než kopce, bahno, bunkry a ostnaté dráty.
ve 2 hodiny už sedíme v busu, nesmíme dělat žádné fotky, za chvíli nás zkontrolují vojáci korejští i američtí. Kontrola proběhla bez problému, jen někdo si musel obléct náhradní oblečení.
Vjíždíme přes most do demilitarizované zóny. Jsme na dálnici číslo 1 a až na ostnaté dráty vypadá vše normálně. Nikde ani noha. Vjíždíme do americké základny a dostáváme poslední instrukce, že s sebou nesmíme nic moc mít, nesmíme na sobě mít ani jakkoli výrazné oblečení (např. tričko s nápisem Nike nebo nějakou kapelou, boty Adidas), všechno v tlumených barvách a zakrytí. Kdo měl moc luftovací boty, dostal korejské papuče. V podstatě opravdu nesmíme nic… Dojíždíme na hranici, poslední brífink a jdeme hezky ve dvojicích. Kolem nás stojí vojáci nehybně jako kámen. Všichni ruce v pěst a vojenské brýle. Stavíme se do dvojřadu a koukáme na Severní Koreu. Jdeme se podívat do jednacího sálu a tím oficiálně vstupujeme na území Severní Koreje. Odcházíme, nasedáme na bus, míjíme Most, ze kterého není návratu. Pochází z doby, kdy si propuštění vězni a mohli si vybrat, jestli půjdou na jih nebo na sever – když se rozhodli, už nebylo nikdy návratu. Proto teď mnoho korejských rodin žije separovaně a někdy se ani nedozví o úmrtí vlastního bratra. Vracíme se do tábora, odevzdáváme visačky solďžrovi a odjíždíme. Na památku dostáváme námi podepsané prohlášení, že nás můžou zastřelit na naše vlastní nebezpečí.
S Otíkem jdeme na večeři, dáváme si rybu a chobotnice, opět lahůdka, ale chobotnice pálí. Stavujeme se v obchodě, kde jsem si koupil kukuřičnou zmrzku, ženšenové bonbony a batátové lupínky. Dal jsem si melounovýho nanuka, nejlepší nanuk, co sem kdy jedl.
Centrum Seoulu, nejen beton
13.9. den 4. sobota
Vzbouzíme se až mezi 10.-11. Lehce snídáme a vyrážíme autobusem do centra Seoulu. Autobus opět luxusní, ale plný. Jede dost rychle, na zastávkách řidič při otevírání dveří využívá setrvačnosti. Asi po 40 minutách vystupujeme, odvážně přecházíme silnici a vítá nás lehký odér ryb a blitek z pátečních kaleb. Edit.: Nejsou to blitky, ale plody jinanu dvoulaločného, co tak smrdí. Všude samý Buddha. Docházíme k chrámu Jogyesa, památce, kde se lidé modlí k Buddhovi, okolním stromům a tak. Vše působí uklidňujícím dojmem, až je člověku za těžko je u toho pozorovat. Asi 30% místní populace vyznává buddhismus, dalších 30% křesťanství, je tu i nějaký islám a ostatní náboženství, zbytek je nevěřící. Buddhistické kláštery se ale dají najít na každém rohu a všechny jsou nádherné.
Na tržišti opodál si kupuju chobotnici na špízu a pak ještě krabí špíz. Zašel jsem do obchodu s vyhlášenými lampičkami, dostal jsem čili čokoládu a odmítl zdobené číše. Odcházíme do Gyeongbokgung – palác a obrovský komplex domů a zeleně. Docházíme až do historické vesnice, což je takový korejský Veselý kopec. Na nádvoří vidíme velkolepou výměnu stráží a procházíme celý královský komplex, což nám zabere několik hodin. Hladoví, vycházíme a dáváme si ananas z Filipín (a ten teda stojí za to, určitě vyzkoušejte!). Po večeři (Dali jsme si výborný Bibimbap) se jdeme projít a objevujeme venkovní masážní stezku – zkoušíme přejít po kamenech, abychom si prokrvili nohy, ale dost to bolí.Procházím se krásným parkem a v Paragonu unavení usínáme.
Psí trh a Seoul vol.2
14.9. den 5., neděle
Ráno vstáváme okolo 8. hodiny, snídáme a vyjíždíme na trh. Na psí trh. Je to obrovská tržnice MORAN na parkovišti. Prodejci tu nabízejí zboží od různých druhů zeleniny, luštěnin, možských plodů, před oblečení, elektroniku až po psy. Ti jsou zavření v klecích po deseti. Kňučí, psí oči. Je to opravdu smutný pohled. Pro Korejce je to ovšem naprosto normální, ale nelíbí se jim, když si to fotíme. Přesto Karča tajně pořizuje pár záběrů. Kupuje se čili a místní mýdlo Jelen. Všichni jsou k nám milí, jsme snad jediné bílé tváře na tržišti, ale nikdo se nás nesnaží podfouknout nebo okrást.
Poté jsme se odebrali na metro a zakoupili jízdenky na autobus Soul tour. První zastávkou byl National history muzeum of Korea. Prošli jsme krásným parkem s jezírkem, nakoukli jsme do obrovského muzea – asi jako 3 Národní muzea v ČR. Stihli jsme pouze přízemí, které mapovalo paleolit a dobu bronzovou. Všechno z paleolitu bylo podobné jako u nás, ale pak už se to začalo lišit, dráčci a tak. Hodně přejímali z Číny. Přesunuli jsme se k Dračím vodopádům, které nebyly až zas tak velké, zato krásné, jako z pohádky. V celém areálu bylo spousta lidí, mladých, starých i dětí – všichni si naplno užívali volnou neděli. V Koreji je nejobtížnější studovat střední školu. Trvá to tři roky a děti jsou tam od 8 do 9 večer, a tak jsme děti kromě víkendu vídali venku jenom v 10 večer, jak šly ze školy.
Přesunuli jsme se na nejvyšší věž Seoulu, Seoul Tower, odkud jsme měli na dlani celé město, které leží v úžlabině a je tvořeno zásadně z vysokých budov. Uvnitř věže je je na každém skle ukazatel s názvem nějakého hlavního města a vzdálenost. U Prahy máme fotku.
Přesun do art muzea v centru, což je taková obří šedostříbrná fazole, v které je spoustu moderního umění. Také hodně drahého. např. stůl za 5000000W, či nábytek z kartonu, taška ve tvaru pandy… Je neděle, takže velké markety mají zavřeno, to ale neodrazuje Marťu a kupuje si bejsku NY (odteď už to není Marťa, ale MC Martina, haha).
V metru na cestě domů jsme měli opět šanci zažít neskutečnou korejskou pohostinnost – starší paní nám tam nabídla a následně rozřízla jablko, aby se s námi rozdělila. A jablko tam rozhodně není levná záležitost, stojí okolo 30,-/kus. Hrozně nás to dojalo, ale neměli jsme zrovna nic, čím bychom mohli laskavost oplatit.
Jeju
15.9. Den 6.
V 10 vyrážíme na letiště Gimpo a samozřejmě nás čeká hledání správné linky metra. Na stanici Express bus terminal marně hledáme bus, a tak pokračujeme dál metrem. Cesta je dlouhá, ale nakonec vystupujeme a hledáme terminál. Gate 1 tu není jen jedna, což nám moc nepomáhá se zorientovat, ale dobře to dopadlo. Letíme boeingem 737, celkem to s námi cloumá, protože je to přecijenom menší letadlo. Dostáváme džus, párkrát to s námi zahází a dosedáme v Jeju-Si. Taxíkem se vezeme k OK car rental, kde si za 254000 W půjčujeme auto Kia K5 s automatickou převodovkou. Je asi 5 hodin, takže se jedeme rovnou ubytovat do holelu Olleh, kde platíme 140000W za jednu noc. Hotel je opravdu komfortní. Krásná postel, koupelna, dokonce obrovská plasmová TV. Jen výhled je slabší, v podstatě je do okna sousedního domu. Vycházíme ven hledat nějaké jídlo. a tak obcházíme velkou část Jeju-Si, kde je spousta ochodů se sportovním oblečením, typycké hadry, boty, klasika. Je tu také spousta restaurací, ovšem všechny mají tradičně menu pouze korejsky. Už jsem se to docela naučil číst, ale stejně jsem nevěděl, co ty slova znamenají. Nakonec jsme něco našli, ve Zlaté uličce si dáváme udong, což je taková nudlová polévka, moc dobrá, servíruje nám ji sympatická Korejka. V akváriích obdivujeme obrovské kraby a ryby – poznal jsem akorát úhoře – a dokonce rybu, která plave břichem po dně, ale oči má na jedné straně.
Koupání a bludiště
16.9. Den 7.
Ráno se vyprdelíme a asi v 11 jsme u nejvyšší hory J. Koreje Hallasan. Chceme jít nejnáročnější cestou Gwaneumsa, ale boužel už je moc pozdě a horská služba nás nepustí – máme přijít další den brzy ráno, protože kdo se nedostane na check point u vrcholku do 12 hodin, už ho nahoru nepustí. Vymýšlíme tedy alternativní plán a jelikož je hezky, jdeme se koupat na severovýchodní pláž Hamdeok, kde je krásný bílý písek a čistá voda. Ve vodě jsou pouze takové zelené saláty. Korejci se koupou v tričkách, trošku nás pozorují, protože někteří odvážlivci v naší skupině se svlékli do plavek. Na útesu ze sopečné horniny nacházíme spoustu drobných krabíků a brouky trlobitího vzhledu.
Opodál vidíme potápěče v laguně. Neohrožene vstupujeme do vody, v písku jsou takové černé tečky. Některé jsou velké i třeba 3 cm v průměru. Když jsem zjistil, že to nejsou tečky, ale tunely od možských červů, skončilo mé koupání. Nemám vůbec rád takovýhle potvůrky… Balíme saky paky a jedeme do Mangajagull, což je obrovský lávový tunel, asi 1 km dlouhý, vzniklý prouděním lávy. Na stěnách je občas obsidián, což je lávové sklo, či stalaktity. Stalagmity tady nejsou, protože jak láva tekla, vzala vše s sebou, až na takový obří kráter, který je podemletý a vypadá jako krunýř želvy. Na konci tunelu je obří stalaktát, největší na světě.
Teplota je chladivých 13°C. Vracíme se zpět a po obědu v místním bistru – gimbab, ramen a hot dog, který chutnal opravdu exoticky-nasládlé pečivo a jakési maso edit: moc moc doufám, že dog byl pouze v názvu. Opravdu moc.
Vyrážíme do bludiště, které je velmi podobné tomu v Harry Potterovi 4. U vchodu je spousta koček, později jsme objevili, že je zde kočičí útulek. Dělíme se na 2 týmy – rodiče a omladina. Cílem je projít bludištěm a zazvonit na ohnivý pohár, teda na zvonec. Nejprve jsme mysleli, že to bude prkotina, ale asi po 15 minutách už to začíná být docela vzrůšo. Cesty jsou často matoucí a chodíme v kruzích. Po nějaké době slyšíme zvon a vítězné volání našich rodičů, kteří nečekaně vítězí.
Jedeme do Seogwipa, nejjižnějšího města. Máme zde ubytování na 2 noci v hotelu Kodakk kodakk. Je to již o něco menší luxus, ale nám to v pohodě stačí, je tu dokonce i stolní počítač. Překvapil nás akorát kokrouč, který nám vlezl do chleba 🙁 Jdeme si projít město, je o trošku víc asijské než Jeju-Si, ale složení obchodů je víceméně stejné. Opět trávíme většinu času hlédáním jídla. Někteří z nás dokonce již z vyčerpání propadají mekáči. Po dlouhém bloudění kotvíme v restauraci vedle hotelu, kde si dáváme jediné jídlo na jídelníčku. Musíme jít brzy spát, protože nás Karčou čeká výstup na Hallasan 🙂
Hallasan – nejvyšší hora
17.9. Den 8.
Vstáváme v 5.50, děláme poslední přípravy a vyrážíme na horu Hallasan z východní strany stezkou Gwaneumsa. Na začátku nám místní řeknou, že v kraťasech a botičkách co máme na sobě to nezvládneme, trošku se děsíme, rodiče nám půjčují kalhoty a konzervu. Vyrážíme. Čeká nás 9,6 km jenom tam a celkový výškový rozdíl 1200m. Na horu jde také spousta Korejců, někteří špičkově vybaveni, jiní stejně jako my. Cesta je dělena na 3 úseky. EASY je pozvolné 4km stoupání lesem plným borovic, fíkovníků a další zeleně. Jdeme po kamenité cestě z lávových kamenů. Ale to nejsou kamínky do ručičky. Jsou to pořádný šutry, který by nezvedl ani Sandokan. Před začátkem dalšího úseku se napájíme z místního pramene.
Úsek NORMAL – zde se již vyskytují prudší stoupáky, na odpočívadle nám milý Korejec nabízí bonbony, ale my slušně odmítáme, na oplátku nabízíme bonbony my, on si ochotněb ere celou hrst. Vydrápeme se až k úseku DIFFICULT. Zde už mizí stromy, kontrolujeme panorámata a stoupáme. Dorážíme na check point, kde si dáváme Ramen, pálí, ale Karča si to dává (a Karča si normálně pálivá jídla vůbec nedává :).. Vidíme kolibříka. Edit.:Nakonec to nebyl kolibřík, ale motýl dlouhonoska.
Jsme 1 km před vrcholem. Cesta už je opravdu těžká, občas nás zachraňují dřevěné schody. Drápeme se na vrchol, někdy za použití provazu. Výhled je nádherný. Pod námi je jezero a u něho kamzík. Fotíme vrcholové foto – je tu wifi!!! Svačíme a jdeme zpět. Cesta je plná utrpení, ale nakonec sestoupíme a dole nás už čeká odvoz. Jedeme se podívat na vodopád Jeongbang, který padá rovnou do moře. Máme výhled i na okolní ostrovy. Vracíme se zpět do Seoqwipa, jsme mrtví, posilňujeme se vynikajícími, ale drahými mandarinkami a jdeme se podívat na druhý vodopád, ale nepodařilo se nám ho najít. Celkem jsou v okolí Seogwippa 3 vodopády. S Karčou se stavujeme v útulné korejské kavárně, kde si dáváme velice zvláštní pizzu se sýrem a medem.
Ponorka a brouci
18.9. Den 9.
Vyrážíme znovu prozkoumat vodopád č.2, protože včera to úplně nevyšlo. Místo vodopádu nás ale uchvátí ponorka a kupujeme lístky! Nestíháme ponor v 9.20 a tak čekáme do 10.00. Vidíme ony legendární potápěčky, které pouze ve zpuchřelém neoprenu a brýlích sestupují do hloubek 20m, kde loví mořské potvůrky. Vydrží pod vodou asi 2 minuty. Všechno jsou to starší ženy.
Nastupujeme do loďky, která sebou znatelně hází a jsme odvezeni k přístavu v širém moři, kde sestupujeme do ponorky. Z ponorky vidíme obrovský korálový útes, který se jen hemží životem. Spousta ryb, korálů a dalších mořských životů. Sestupujeme až na dno (40m) a vadíme vrak lodi. Ponorka musí svítit, protože je zde naprostá tma. Vystoupáme o trochu výš. Potápěč krmí rybky, které ho následují okolo ponorky. Na konci ponoru rychle vystoupáme o 30 metrů, přestupujeme na loď. kde opět hrají klasické korejské pecky, dorážíme na mělčinu a dostáváme certifikát o ponoru do 40 metrů.
Obcházíme místní trh, že bychom si koupili nějakou rybu. Nakonec kupujeme sušenou chobotnici a… ochutnáváme brouky! Pražené larvy bource morušového. Ochutnali všichni. Chutná to jako oříšek s kuřecím masem a kukuřicí. Sním jich asi 20, vůbec to není špatný, ale za chvíli začínám být fakt najedený. Nojo, jídlo 3. tisíceletí. Dívky si za každého snědeného brouka koupily Dunkin Donut. Takže každá 1.
Jedeme do national geoparku, což je komplex chrámů a na vrchol hory vede dlouhé schodiště, kde se můžeme pomodlit za rodinu, děti, štěstí a věčnou lásku. U všeho se radši pomodlíme. Na vrcholu je jeskyně a v ní pramen. Jsou to slzy, právě té bohyně, ke které jsme se modlili, napijeme se a tím to dá se říct všechno potvrdíme. Scházím dolů, ještě jednou pohlédneme na obrovského Buddhu a jdeme hledat něco k snědku. Už je ale po sezoně, tak většina rybáren má zavřeno, stavujeme se do G7, síte večerek a kupuju si výborný balený Gimbab, rýžové pečivo atd… Jedeme do Jeju-Si. Ubytováváme se v Hotelu Monaco, kde se po komplikacích domluvíme, ale musíme dát korejskýmu týpkovi klíče od našeho auta, protože parkujeme tak, že překážíme jiným v cestě. Jsme kousek od hotelu Olleh, našeho prvního hotelu. Ve zlaté uličce si dáváme udong a rýžovou omeletu, zdravíme sympatickou Korejku a jdeme spát.
Akční jízda z Jeju a Gangnam
19.9. Den 10.
Ráno vstáváme, abychom v 12 odjeli. Týpek nám předává klíče. Auto je přeparkované. Odjíždíme, ale auto pořád cinká, jako byc někdo nebyl připoután nebo tak. Po chvíli zjišťujeme, že je něco špatně s brzdami. Stavíme a zjišťujeme, že pravé zadní kolo je na odpis. Jedeme dál, vrátit auto. Zjišťujeme, že auto už ani necouve. Kolo se začíná nebezpečně viklat, jedeme asi 20 km/h. Po jízdě smrti dorážíme a odevzdáváme auto. Korejka je moc milá, auto je pojištěno, pouští nás na letiště. Potvrzujeme letenky, dáváme si štamprle a letíme. Při letu jsou docela turbulence ale jinak vše ok. Metrem se dostáváme k Otíkovi a chvilku odpočíváme. Už je skoro tma, ale my vyrážíme na Gangnam, kde to žije. Obrovské mrakodrapy a spousta evropských, zámořských i asijských obchodů úplně všeude. Občas vidíme odkaz na Psyho, nevydržíme to a fotíme Gangnam style fota… Asi po půl hodině bláznivého focení zalézáme do metra, kde je vesmírně velké nákupní centrum. Většinou to jsou zase hadry a boty. Vše hlavně pro dívky. Občas nějaký žrádelník. Asi o půlnoci se vracíme na Jengju, kupujeme si maso na špízu a jdeme spát.
Tajná zahrada
20.9. Den 11.
Dnes se jdeme podívat do zahrad s názvem Secret garden, kde panovník a jeho rádci odpočívali a přemýšleli. Provází nás paní, jejíž věk odhadujeme na 50 až 150, ale jelikož nás provází Branou mládí, kterou prochází každý den, může jí být i 600 let. Stavby i zahrada jsou z 15. století, myslím 1405. Procházka trvá asi 1,5 hodiny. Paní mluví anglicky. Rostou tu zvláštní žaludy, je zde také spousta malých rybníčků a v obytné části jsou dělené mužské a ženské prostory.
Šoping a přežírání se mušlemi
21.9. Den 12
Konec naší návštěvy Koreje už je v dohlednu. Užíváme si poslední den v Soulu, navštěvujeme síť drogerií a potřeb pro domácnost, kde nakupujeme superlevné vychytávky, které jsou u nás daleko dražší. Například skládací silikonový hrníček v přepočtu za 30,-, nebo roztok na kontaktní čočky za 100,-, který u nás koupíte za 300,-. Dokupujeme poslední dárky domů, procházím se parkem a jíme poslední večeři. Pak už nás čeká jenom trochu adrenalinu na letišti (byla ohlášena podezřelá taška s bombou) a další den dosedáme doma 🙂
UŽITEČNÉ INFORMACE:
JÍDLO :
DOPRAVA:
OSTROV JEJU:
JAK SE CHOVAT A NEURAZIT:
VISA
MASTERCARD
SSL SECURE
Také získáte přístup k tajným nabídkám a objevíte další kouskysveta!
