V létě 2016 jsme si projeli Azurové pobřeží. Začali jsme v Marseille a dojeli jsme až do Nice. V tomhle článku je druhá část našeho putování.
Odjíždíme z Marseille (o našich třech dnech v Marseille jsme psali zde) Nasedáme na vlak do La Seyne sur Mer. Je to takové menší přístavní městečko, samozřejmě zde nechybí přístav ani pláže. My jsme došli na tuto menší pláž. Proběhla zde legrační námluvy mladého muže, který se snažil okouzlit místní nezdravě opálenou pseudopamelu. No byla to zábava aspoň na 2 hodiny 🙂 Cestou z pláže směrem k ubytování jsme našli jsme super-levný obchoďák Aldi.
Mapka zde
Jsme ubytováni u Benedikte, což je 30letá ryzí Francouzka. Říká, že práce je málo a život zde je těžký, ale má krásný retro byt a v něm obrovského kocoura. Vyráží do kina, takže jsme v bytě zůstali jen my a kocour. Zkoušíme uvařit tortily za 2€, ale je to docela hnus, nakonec jsem se obětoval a celé jsem to nafutroval. Ale bagetky to jistily. Jdeme ještě na noční prohlídku města. Dojdeme až do parku, kde snad všichni hrají pokémony. Když dojdeme až k obrovskému kasínu, je to pro nás signál, že bychom asi měli už jít spát.
Zveme Benedikte do ČR, loučíme se a jedeme trajektem do Toulon. Trajekt stál 2€. Teda nejprve jsme vítězoslavně nastoupili a za námi další lidé, ale po chvilce připlul ještě jeden, ten náš měl totiž poruchu, takže jsme ještě vítězoslavněji nastoupili do druhého. Míjíme obrovskou výletní loď a také vojenské námořnictvo. V přístavu vidíme jednu loď, která je úplně vyhořelá. Procházíme okolo obrovského rugby stadionu Mayol.
Všude ve Francii také frčí mobilní stánky s pizzou. Chlápek vyleze z dodávky, otevře okénko a už to frčí – jedna pizza za 8€. Nojo, už i Azurové pobřeží podlehlo této dobrotě 🙂
Máme trošku trable najít ubytování. Ale nakonec to dobře dopadlo. Naše hostitelka Maria-Clara bohužel neumí ani slovo anglicky. Je to starší malířka, rukama a nohama se nám podařilo dokonce u ní opravit i wifi. Její byt je nečekaně moderní. Nás to ale táhne na Mont Faron, což je 584 metrů vysoká hora, která podle všeho nabízí krásný pohled na celý Toulon. Jezdí tam také lanovka, to ale není nic pro nás. (zpáteční jízdenka je za 7,50€) My si to pěkně v největším pařáku vyšlápneme až nahoru. Nejdřív se ptáme pána u lanovky na cestu, ten taky neumí anglicky, ale pochopí nás a z celého srdce se usměje, jací to jsme blázínci. Dal nám teda i mapu a řekl nám o nejlepší cestě, kterou se dát, že ostatní jsou difikult a potřebujeme na výstup speciální výstroj atd… Na to že neuměl anglicky nás dost vystrašil. Ale my jsme i přesto vyrazili.
Tak jdem. Sice je neskutečné vedro a cesta se kvalitně kroutí, ale jinak je úplně v pohodě, široká a vysypaná štěrkem. Nevím, jaké vybavení měl teda pán na mysli. Po cest jsme nepotkali žádné pěšáky. Jen občas projelo auto, protože část cesty byla po silnici. Dokonce jsme potkali i cyklistu, o kterém by se dalo mluvit jako o mobilním zřídlu, protože za ním doslova tekl potůček potu. Ono z nás taky lilo. Cesta byla v celkem v pohodě, šli jsme asi 4 hodinky. Podařilo se nám ale vypít všechnu vodu. Nahoře na hoře jsou krásná panoramata. Vidíme na celý Toulon. Oslavíme to koupeným salátem s kuřecím masem, který jsme si přinesli z obchoďáku. Stojí okolo 2-3 € a stojí za to. S úsměvem obdivujeme mléčný knír nejdrsnějšího kluka Francie, který na všech fotkách, na kterých ho maminka zachytila, ukazuje fakáče.
Je už půl sedmé večer a představa, že půjdeme alespoň 3 hodiny zpátky nás donutila k zoufalému turistickému činu – a to jet lanovkou. Dívka z lanovky říká, že se platí až dole, tak teda jedem. Je to docela vzrůšo, pěkně to hází a jsme dole asi tak za 8 minut. Dole se vydáváme platit, ale když nás náš pán kamarád uvidí, nechává nám jízdu zadarmo. Takže si za ušetřené peníze dojdeme na pravou francouzskou restauraci. Karča září.
Po sprše a nekonečném hledání pořádného restaurantu nacházíme restauraci příjemného mladého manželského páru. Nemají menu, takže nám paní přinese celou tabuli a trpělivě nám překládá jednotlivá jídla. Mají teda jenom tři, takže to nebyla taková zátěž. Dokonce jím tam prý dnes vaří nějaký superkuchař. Já si dávám lososa s Ratatouille a Karča krůtí maso se speciálními bramborovými plátky. No je to delikatesa, delikatesa… 🙂 Razili jsme taktiku “šetři celou cestu a pak se jednou nadlábni” Stálo to za to. Ještě se pak na vytrávení trošku projdeme po nočním městě a jdeme spát.
Probudili jsme se dost brzo, celou noc nás terorizovali komáři a k tomu jsme ráno museli stihnout bus 7802 do Saint Tropez. Bus měl jet ze stanice Champ Mars. Ještě jsme ale potřebovali doplnit zásoby, tak jsme se zastavili do Carrefouru. Naskytl se jev nevídaný – před půl 9 byl Carrefour ještě zavřen, ale před vchodem čekalo asi tak milion lidí důchodového typu. Všude je to stejné 🙂 V 8:30 se otevřely dveře a začala mela. Nacpali jsme se tam a udělali asi nejrychlejší nákup v lidské historii. Spěchali jsme na bus, ten ale bohužel nejel. Tak se ptáme místních, jejich angličtina je ale bohužel slabá a tak nám i přes velkou snahu nedokáží moc poradit. Nebo on jel, jen nestavěl na naší zastávce, takže kolem nás jen tak projel. To nám trošku narušilo plány. Museli jsme se dostat na nádraží, které naštěstí nebylo daleko. Další bus jel v 10:30 a jel šíleně dlouhé 3 hodiny, sice za 3 €, ale votřes.
Nakonec jsme přece dorazili do Saint Tropez. Od dob četníka se leccos změnilo, ale četnická stanice pořád hrdě stojí. Jen trošku asi přidražilo. Zdaleka nejdražší město Azurového pobřeží. Ne vážně, nikdy jsem asi nebyl v dražším městě. Je zde snad obchod každé módní značky a když už jsou ve výloze ceny, tak kabelka za 1000 € neni nic neobvyklého. Byly zde také nádherné jachty, kolik asi mohly stát… Pokračovali jsme v procházce až jsme došli ke staré citadele. Potom jsme nasedli na bus 7601 do vesničky Saint Rafael – jeli jsme zase asi milion hodin, protože řidič si často dopřával pauzičku na cigaretu.
Na nádraži Saint Rafael taky nikdo neuměl anglicky, jeli jsme do Golfe-juan, kde máme být ubytováni u nějakých vědátorů. Na airbnb mají ale blbou adresu a telefon, tak to nemůžeme najít. Asi až po hodině. Ale tak mají guitar hero, tak zůstáváme až do rána 🙂
Podnikáme výlet do Antibes. Je to menší městečko s krásným historickým přístavem se silnými hradbami a krásnými sochami. V místním parku diskutujeme o možnostech kmenových buněk, procházíme zbytek města a jdeme na pláž poblíž divadla Jeana Maraise. Pláž je písčitá se spoustou turistů, ale koupe se nám dobře, voda je krásně teplá a jsou zde i sprchy zdarma. Azurové pobřeží, jak má být. Večer si vaříme těstoviny, hrajeme guitar hero – Karča odhaluje svůj skrytý talent.
Poslední den posíláme pohledy ze 1€ a jedeme busem č. 200 z Golfe-juan. Cesta autobusem je opět útrpná. Ale musím říct, že Nice je úplně jiné město, než všechny ostatní, které jsme zatím navštívili. Je více moderní a asi i dražší. Máme jenom chvilku, tak nakupujeme dárky pro blízké. Rozhodně doporučujeme ochutnat místní klobásky, pečivo – croassanty a bagety a ovoce – hlavně melouny a broskve.
Je zde mimořádný stav kvůli nedávnému útoku, tak nám všude prohledávají batohy. Úplně se zapomínáme a málem nestíháme autobus do Prahy. Ještě nám to komplikují řidiči místní MHD, kteří nás odmítají zavést na letiště (odkud jede náš bus), i když v jízdním řádu letiště mají. Poté co nás podruhé vyhodí si už dalšímu řidičovi nic neřikáme, jen mu zaplatíme a normálně nás k letišti doveze. Byl to bus 52. Chvilku jsme počkali na zastávce, ještě jsme se museli v nedaleké budce odbavit. Navíc byl problém, že jsme neměli jízdenky vytištěné, ale jenom v mobilu (ikdyž na webu tvrdili, že stačí mobilní verze – tak pozor na to) nakonec se nás zastal řidič autobusu a konečně jsme nasedli a jeli krásných 19 hodin až do Prahy.
VISA
MASTERCARD
SSL SECURE
Také získáte přístup k tajným nabídkám a objevíte další kouskysveta!
