Ačkoli máme začátek března, rtuť v teploměru se zatím drží hluboko pod nulou. Pro běžkaře dobrá zpráva – ještě nějakou chvíli sníh na horách vydrží. Pro milovníky bílé stopy, kteří nedisponují vlastním vozidlem, přináší tento článek pár tipů, jak si užít bílých stop v české Mekce běžeckého lyžování, totiž v Jizerských horách.
Jizerské hory, dlouho považované za pouhý lesnatý výběžek západních Krkonoš, jsou i dnes považovány za jakéhosi malého bratra majestátních Obřích hor, jak zní název Krkonoš v angličtině (Giant Mountains). Lidé s úzkými prkýnky na nohou a ve střídmém zimním oblečení však mají jiný názor – Jizerské hory jsou nejlepší. Jejich reliéf, který je takřka prost hlubokých dolů a strmých svahů, kterými se pyšní jejich východní soused, nabízí sklouznutí bez prudkých stoupání a klesání a na hřebeni člověku nehrozí, že zmizí díky větru i s běžkami na nohou v Polsku, jak se mu to může stát v Krkonoších, v Jizerských horách jste totiž povětšinou chráněni vzrostlým lesem. V neposlední řadě nutno dodat, že Jizerské hory jsou velmi malebné; zkrátka jsou velmi dobré důvody navštívit toto pohoří s běžkami.
Pokud nemáte auto anebo jím nechcete jet, Jizerky vám nabízejí velmi příjemný způsob, jakým se dostat do jejich bílých stop – vlakem; velmi oblíbená je možnost přejet hranice a vystoupit na polské straně hor v Jakuszycích. Tam se dostanete z Tanvaldu, kam jezdí z Prahy pětkrát denně přímý rychlík (cesta trvá 2,5 hodiny), z Pardubic a Hradce Králové je nutno přestoupit navíc v Železném Brodě, přestupy na sebe však pěkně navazují.
Když pojedete dopoledne vlakem Českých drah z Tanvaldu směr Harrachov a Sklářská Poruba (Szklarska Poręba), budete se cítit jako v lyžařském expresu. „Pěší“ budou ve slabé menšině a před stanicí Szklarska Poręba Jakuszyce průvodčí zahlásí do vlakového rozhlasu „hlášení pro lyžaře“, jaká je teplota vzduchu. Drtivá většina běžkařů vystoupí buď ještě v Harrachově, anebo právě tady, v Jakuszycích. Perfektně upravené stopy začínají hned u vlakové zastávky a vy se můžete projíždět různými okruhy (velmi dobře značenými!) v polských Jizerkách. Vynechat byste určitě neměli občerstvení v turistické chatě v osadě Orle. Ve velmi zajímavém objektu, který je pozůstatkem tamějších sklářských hutích (za druhé světové v něm byl rehabilitační zařízení pro vojáky wehrmachtu, za minulého režimu pohraniční stráž), funguje oblíbená restaurace, kde sice bývají fronty, ale ty se většinou vyplatí vystát – místní „boršč ukrajinsky“ je opravdu lahodný, maje nezvyklou majoránkovou chuť.
Já osobně doporučuji přejet z Orle na českou stranu do Jizerky. Na přejezdu přes hranici ovšem nejsou upravené stopy, takže ti, kteří z nich nehodlají za žádnou cenu uhnout, mají možnost sjet na českou stranu do Harrachova, kam vedou upravené trasy. Při cestě z Orle na Jizerku je dobré dát si „bacha“ na poněkud zákeřnou odbočku doleva na mostek přes potok s (pro Čechy) vtipným názvem Kamionek. Na tomto rozcestí je totiž pouze starý ošumělý dřevěný rozcestník. Úzká cesta vás dovede na lávku přes široké koryto Jizery, které tvoří hranici. Z mostu je už vidět majestátní Bukovec (1 005 m. n. m.), pod nímž leží malebná ves Jizerka, kam máme namířeno. Tato jediná ves přímo v lůně Jizerských hor je naplněna zajímavostmi – díky starým horským chalupám je prohlášena za vesnickou památkovou rezervaci, leží v mrazové kotlině, což ji zaručuje teplotní rekordy (ty mínusové), je kolem ní zřízena Jizerská rezervace tmavé oblohy (je tu malé světelné znečištění) a žije v ní komunistický pohlavár Lubomír Štrougal, to nás ovšem nemusí jako běžkaře zas tolik zajímat. A taky se dá v Jizerce najíst – třeba v Panském domě nebo v boudě Pešákovna. Místní Muzeum Jizerských hor je přes zimu zavřeno, takže zpět do lyží a teď se nabízí sjet přímo nebo třeba oklikou po Jezdecké cestě a přes sedlo Pod Zámky do Kořenova (přesněji řečeno do jeho části Horní Polubný), kde od kostela musíte cca kilometr vesnicí (nejlépe po červené značce, nevede po hlavní) pěšky na vlak do stanice Kořenov (pokud to stihnete do 16 hodin, je na nádraží dokonce otevřeno občerstvení; jinak se dá jít do hospody kousek za nádražím). Kdyžtak v Horním Polubném jsou u kostela dvě pohostinská zařízení, která ukojí váš hlad i žízeň při případném čase navíc.
Při zpáteční cestě si povšimněte zajímavosti – protože jedete na nejprudší trati u nás „harrachovské zubačce“ (kde je uprostřed kolejí ozubnice, ta už se ale používá jen při historických jízdách), při klesání musí být v kabině strojvedoucího kromě fíry pro sichr i průvodčí, ten vyjde odbavit cestující až v Dolním Polubném. Za Kořenovem klesá trať dlouho v tunelu. Největší sklon na trati dosahuje hodnoty 58 promile. K této trati se vážou ještě další zajímavosti. Současné nádraží Harrachov leželo až do roku 1958 na polském území (do roku 1945 německém), ale československá vláda dohodla s Polskem výměnu území, takže okolí dnešního harrachovského nádraží je už 60 let územím českým, zatímco lesnatý kus českého území na sever od Harrachova připadl Polsku. Do roku 1945 byla trať vedoucí z Polska (tehdy z Německa) dokonce elektrifikována, troleje končily v Kořenově. Po Vítězném únoru byl přeshraniční provoz přerušen, troleje odstraněny; od roku 1962 se jezdilo nejdál do Harrachova, ale v roce 2010 byly koleje vedoucí do Sklářské Poruby obnoveny a dnes se tudíž jezdí opět přes hranice.
Celková délka trasy: 13 kilometrů (nejkratší varianta, z Jizerky podél silnice do Kořenova), 17 kilometrů (krátká varianta přes sedlo Pod Zámky), na polské straně lze trasu různými okruhy prodloužit. Zajímavosti po cestě: Orle, Jizerka. Kde se najíst: Jakuszyce, Orle, Jizerka, Kořenov (Horní Polubný).
Doprava: tam vlakem do Tanvaldu (přímé rychlíky z Prahy, jeden přestup z Hradce Králové a Pardubic), v Tanvaldě přestup na vlak směr Szklarska Poręba Górna, vystoupit ve stanici Szklarska Poręba Jakuszyce. Zpět: ze stanice Kořenov do Tanvaldu.
Druhá možnost, jak jet pohodlně do Jizerských hor běžkovat vlakem, je použít služeb vlaků na vedlejší trati Smržovka – Josefův Důl. Na ni je nutné přestoupit z „hlavnější“ trati mezi Tanvaldem a Libercem ve Smržovce; pokud spoj nenavazuje přesně, můžete si zkrátit čekání v místní svérázné nádražce „Kufr“, kde čepují lacino vratislavického Konrada. Vlak do Josefova Dolu zastavuje i v zastávce Tanvaldský Špičák, která byla vybudována speciálně pro potřeby stejnojmenného skiareálu a který z vlaku uvidíme. Poté, co motoráček zastaví v koncové staničce Josefův Důl, vydáme se dále po hlavní silnici, z níž po chvíli odbočíme vpravo do kopce, až dojdete k začátku stop. Dole na hlavní cestě, která zatáčí do serpentiny, to bývá vydřené, lze tedy doporučit zkratku rovnou nahoru po žluté, kde už je na hlavní cestě pěkný sníh.
Stoupákem vyjedete na Mariánskohorské boudy, které jsou jediným místem, kde v Jizerských horách probíhalo budní hospodářství (pasení dobytka kolem horských bud, Jizerky byly jinak sklářské a dřevařské). Od nich pokračujete na Protrženou přehradu, kde si můžete dát v kiosku občerstvení. Protržená přehrada na Bílé Desné je velmi zajímavé místo – pozůstatky přehrady, která se v roce 1916 pouhý rok po dostavění protrhla, což mělo za následek smrt 62 lidí, jsou dodnes velmi patrné. Před pár lety zde byl prosekán les, aby vynikly zbytky hráze, mezi nimiž je průrva, kde stojí osamocená šoupátková věž.
Od Protržené přehrady vyjedete nepříjemné stoupání (dolů by to bylo horší) a míříte směrem na Smědavu. Na rozcestí „Kasárenská“ se můžete rozhodnout, zda pojedete kratší variantou po silnici druhé třídy (ta je ale mezi Souší a Smědavou v zimě zavřená, slouží pouze běžkařům!) nebo delší přes Knejpu (kde se můžete stavit na malé rozhledně Na Čihadle). Tak či tak, objevíte se na Smědavě, kde se nachází velká turistická chata, kde si můžete dopřát nějaké to jídlo, nestačilo-li vám u „Protrženky“. Zpět, pokud nechcete jet zpět přes přehradu a Mariánskohorské boudy do Josefova Dolu, sjedete do Kořenova (Horního Polubného), a to buď přes Jizerku, nebo dole cestou Pod Červeným vrchem a přes sedlo Pod Zámky. Postup dále je stejný jako při výletě číslo 1.
Celková délka: 21 kilometrů (nejkratší varianta), 25 kilometrů (přes Knejpu a Jizerku). Zajímavosti po cestě: Mariánskohorské boudy, Protržená přehrada, Smědava, (Jizerka). Kde se najíst: Josefův Důl, Protržená přehrada, Smědava, (Jizerka), Kořenov (Horní Polubný).
Doprava: tam: přestup ve Smržovce (trať Liberec–Tanvald), do Tanvaldu z Prahy jezdí přímé rychlíky, z Pardubic a Hradce Králové je nutný přestup navíc v Železném Brodě. Zpět: z Kořenova do Tanvaldu.
Jizerské hory jsou opravdu přímo rájem pro běžkaře, ale nikoliv neutajeným, takže musíte počítat s poněkud hustším provozem ve stopě. To platí zejména na tzv. Jizerské magistrále, kde je provoz nejhustší. Všude jsou upraveny, až na spojovací úseky, stopy jak pro klasiku, tak pro bruslení. Z hřebene Jizerek se nadto můžete kochat pěknými výhledy – uvidíte tanvaldský Špičák, hřeben Černé Studnice a možná i další věci, budete-li mít štěstí na ideální rozhledové podmínky. V zimním období nejsou bohužel otevřena muzea (ty jsou na Jizerce a v Kristiánově, kdo je chce navštívit, nechť nelení a běží sem v létě, to už ale v pohorkách). Výše uvedené výlety se samozřejmě dají různě modifikovat. Kdo netrvá přímo na vlaku, může jet do Bedřichova, kde začíná Jizerská padesátka, autobusem liberecké MHD číslo 18 přímo z centra Liberce, východní část Jizerských hor je jistě taky malebná. O tom ale třeba v nějakém dalším díle běžkařských výletů. SKOL!
VISA
MASTERCARD
SSL SECURE
Také získáte přístup k tajným nabídkám a objevíte další kouskysveta!
