Cestopis z expedice do pohoří Apuseni – Rumunsko v červenci 2015 s klubem cestovatelů Rocky club. Tímto chceme poděkovat celému klubu i našim spolucestovatlům za suprový zážitek! 🙂

V první části najdete naše zápisky z cest a výletů do jednotlivých jeskyní, úplně dole potom veškeré užitečné informace, které jsme nabrali po cestě i na internetu, spolu se seznamem míst, které jsme prolézali, a galerií.

po cestě na vodopád a do Billyho jeskyně
po cestě na vodopád a do Billyho jeskyně

4.7. 2015 – Nevolný odjezd a BalatonLehároš

K: Vyrážíme na autobus, který je přistavený na Florenci. Odjezd je v pěkných 7:00, akorát Jardovi se po cestě podlamují nohy a do autobusu se sotva dobelhá. Je nadopován Kinedrilem a usíná.
První setkání s členy Rocky clubu je trošku matoucí. Vidíme různé věkové skupiny, od 8 letého Šimona po straší pány, kterým je přes 60. Já jsem se nejdřív bála, abych výpravu zvládala, hlavně kvůli strachu z výšek, ale tohle mě trochu uklidnilo. Jak jsem ale zjistila později, nemohla jsem se víc mýlit, protože u Rocky clubu platí, že čím starší, tím čipernější a hlavně zkušenější horalé 🙂

Přes všechny překážky jsme se dostali až k Balatonu. Jarda pořád rozdýchává nevolnost. Posloucháme zážitky z předchozích výprav a zatím to vypadá, že se Jirka Dutka ještě drží. Minulý rok už prý netrefil do autobusu. Za chvíli končíme povalování u Balaťoše a vydáváme se do restaurantu za Jirkou, kde musíme vydržet do 2 do rána, neboť pan řidič musí dodržovat 8 hodinovou pauzu. Protože ale restaurace zavírá dřív, jsme nuceni odebrat se na louku, kde klepeme kosu a pomalu usínáme na zemi. Oporou je nám Juraj, který velice obstojně hraje trampské melodie. Pak už nás čeká jen 10h jízda busem do Rumunska.


5.7. – Nekonečná cesta a Zmrtvýchvstání

J: Pořád v buse, už značně rozlámaní. Je tu posun o +1 hodinu (ne o 2, jak jsme se mylně domnívali). Na hranicích měníme eura za místní leje. Jak je nám řečeno, není dobré měnit si přehnaně moc, protože eura na leje vám vymění celkem výhodně (1 LEI = cca 6 CZK), ale zpátky z lejí na eura už vám napaří takový kurz, že si je radši necháte. Jirka sice doporučoval min 30 EUR na osobu, ale my si vyměnili 40 Eur pro dva a bohatě nám to nakonec stačilo. Projíždíme drákulovskou krajinou, fotíme si kravky a jednoho buvola Arni. Buvol Arni sem byl dovezen místním ministrem hospodářství  v 50. letech. Ministr si myslel, že se zkříží s místními kravkami a výsledný produkt (900kg + 600kg)/2 =  750 kg tak bude super bůvolobejk. Bohužel rozdílný počet chromozomů způsobil, že jejich děti byly nadále neplodné a proto postupně vymírají.

Dojíždíme do Pietrosy, kde navštěvujeme místní obchod; mají tu vše od nanuku až po vodovodní trubky. Kupujeme obrovský bílý chléb asi za 30 korun a nějakou tu místní konzervu fazulí, ještě nějaký štrůdl (výborný, pečivo určitě vyzkoušejte!) a jablka a platíme 11 leí, což je v přepočtu asi 70 Kč (o něco levnější než u nás, ale už ne nijak výrazně). Poté už vyhlížíme bájného Vasila, který nás prý doveze na korbě svého náklaďáku do hor k Děrděmu.

Příbíhá k nám zástupce Pavel se slovy, že Vasil nepřijede, že umřel. Od Jirky se dozvídáme, že nás dovezou místní junáci za 60 leí zpáteční jízdné na osobu, což je docela drahý taxi za 15 km. No, co se dá dělat, naházíme krosny na korbu jejich menší dodávky, pak naházíme sebe. Jak tak čekáme a dýcháme kvalitní zplodiny (motor těhle aut běží 24/7) naskytne se nám krásná příležitost vidět svatební průvod a to se vší parádou, tradiční, s hudbou, která chytne za srdce a nevěstou, až oči přecházejí.

IMG_0911
rumunská svatba

A pak se stal zázrak. Kde se vzal, najednou tam stál sám bájný Vasil s úsměvem od ucha k uchu, s vodkou v jedné a gambákem v druhé ruce. Opravdu poctivě se vítá s Jirkou. Vše vysvětluje – Vasil už povýšil a už nedělá řidiče ale manažera. Dost řečí, zařazená jednička v autě zakrhotala, vyvalil se mohutný oblak a my vyrážíme na zběsilou jízdu k Děrděmu. Nebojím se, že bych z korby mohl vypadnout, protože moje nohy jsou kompletně až k pasu zaházené krosnami. Jízda je ale dost dobrodružná a člověk se někdy i modlí.

na korbě náklaďáku
na korbě náklaďáku

U Děrděho

Asi po 35 minutách míjíme Děrděho hrob. Spadl se svým autem ze srázu na cestě domů. Za chvilku už dojíždíme na louku, kde Děrdě krávy pásl a a rozděláváme pelatky (stany). Teče tu průzračná, ale ledová řeka Galbena, pasou se tu krávy, svítí sluničko, zkoušíme dřívkový vařič první polévkou, připíjíme u strážního ohně a jdeme spát.


6.7. Billiho jeskyně, aneb kam nedojde Rockyclub, tam nedojde nikdo

J: Vstáváme, nad naším městečkem je ještě stín, tak se nám nechce moc vylézt. Stejně se vykulíme, na strážním ohni děláme meruňkovou vločkovou kaši a lehce po 9. vyrážíme do Billiho jeskyně. Dnes to má být prý jen taková vycházka. Opravdu jsme nečekali, že to bude až takové vzrůšo. Po půlhodině cesty se před námi totiž rozprostře skála (cca 25 metrů) a není jiná cesta než ji vylézt, alespoň nám tam Pavel natáhl lano k přidržování. Odtud už vedla cesta, která se dá nazvat jenom jako STEZKA SMRTI.

K: Započala cesta smrti. Uzounká cestička, která vedla přímo vedle srázu. Nohy nám ujížděly pod bahnem, pod námi několik metrů. Postupovali jsme jen pár metrů za minutu, protože občas bylo potřeba lana nebo klád, či pomoci druhých. Na svahu jsme téměř leželi a drželi se, čeho se dalo. Nakonec jsme se nějak dobelhali k řece Galbeně. Tu jsme museli přebrodit. Jarda nakonec vzdává pokus přejít řeku suchou nohou (voda je ledová) a brodí se se mnou. Dál musíme buď brodit přes kameny nebo zkusit přejít přes feraty. Těch jsme se sem tam stejně museli přechytávat, abychom se nezřítili do vody. Došli jsme až k překrásnému vodopádu, vedle něhož se rozvírala první jeskyně naší výpravy. K ní jsme museli ještě vylézt. Do jeskyně se vydal nakonec pouze Jarda, já si chytře sluneční nechala dioptrické brýle. Do jeskyně vedl strmý sestup po plošině, která vedla až do řeky – ta poté ústila přímo do vodopádu. Mně se tak podkluzovaly nohy, že jsem se musela vrátit.

rozcestí a samé žluté značky
rozcestí a samé žluté značky

 

vodopád Evantai
vodopád Evantai

Po prvotní zkušenosti s cestou sem se více než polovina lidí rozhodla pro jinou cestu zpět, kterou však vůdce Jirka vůbec neznal a důrazně nedoporučoval. My jsme se vrátili stejnou cestou, jakou jsme přišli. To se projevilo jako velká chyba – jestli se cesta tam dala sejít, cesta zpátky už rozhodně tak supr nebyla. Bláto se strašně smekalo, všechny stopy byly semleté, musely se natahovat lana, abychom se doškrábali nahoru. Když jsme procházeli nejhorší úsek (strmý, se srázem hned pod námi), trošku jsem se zasekla ve špatné poloze a sesunula se na mě kláda. Vypadalo to se mnou už pěkně bledě, ale přiskočil ke mě Fanda a kládu ze mě odtáhl. Tímto mu děkuji za záchranu :). Zpátky jsme se tedy naštěstí dostali, a slaňování skály taky všichni přežili (i když tep vyskakoval na 200 a kalhoty byly propocený až na zadku).

slaňování
slaňování

Po návratu do Tábora jsme se najedli a vykoupali a šli se znovu slaňovat s Petrem a Pavlem. Jarda slanil i další lidi, kteří neměli možnost slaňovat prvně, protože šli alternativní trasou. P+P nám ještě ukázali džímarování a prusíkování. Do tábora jsme přišli na 7, zpívali u ohně a Karča opět hned vytuhla.


7.7. Ledová jeskyně v úpadku a KáKáčko

J: V 6:30 opět zvoní budík a jen tak tak se kulíme ze spacáků. Zase klasika meruňková ovesná kaše a než se nadějeme, máme na zádech bágl a jdeme do stejného kopce jako včera , jen s tím rozdílem, že za chvilku se uhýbáme ze stezky a brodíme se loukou plnou lučního kvítí a rosy. Dohekáme se do lesa a jdeme dál a dál do „KáKáčka“ (ku*va kopce). Po nějaké době přicházíme k Ledové jeskyni, v Rumunštině nazvané Focul Viu.
Prý budeme po břiše klouzat v -2°C v ledové vodě (ještě jsme teda takovou vodu neviděli) po ledové skluzavce. Jirka „Amundsen“ Dutka na vlněný kožíšek vrství polární oblek. Já mám teda jen dlouhé triko, kalhoty a bundu a Karča na tom není o moc líp. No co, vstupujeme do zakázané ledové jeskyně, kde je opravdu kosa, ale opravdu to stojí za to to vidět. Uprostřed dominuje obrovský ledový stalagmit. Jeskyně je celá pokryta ledem, takže to dost klouže. Zjišťujeme, že Hrob smrti je zatopen, takže slaňování se konat nebude. Prý tam bývá „větší kosa“. Vstup do celé jeskyně je samozřejmě zakázán.

stalagnát v Ledové jeskyni
stalagnát v Ledové jeskyni

Zmrzlí na kost vylézáme ven z jeskyně a přesouváme se k asi 4 km vzdálené Černé jeskyni. Tady už není led, ale je potřeba slézt asi 3 m prudkou skálu, potom musím překročit asi 1,3m velký sifon vedoucí aspoň do Číny (radím nekoukat se dolů a rychle překročit, na stěně je i jeden chyt). Pak jako kačer lezu asi 4 metry a zkoumám žilky různých hornin, kterými je tunel hustě protkán, překonávám ještě jeden sifon, už ne tak veliký a vidím světlo na konci tunelu. Čekají mě další 3 metry strmé skály a lano. Tady už je to dost vo hubu, protože se to klouže a já jsem naprd lezec. Ani nevím jak, ale jsem nahoře a už asistuju dalším jeskyňářům. Karča tuto jeskyni nezvládla hlavně kvůli sifonu a musím říct, že to celé přešly jen dvě holky. Po jeskyni se vydáváme na vyhlídku ——, fotíme klasiše foto a jdeme do tábora.

vchod do Černé jeskyně - Pestera Neagra
vchod do Černé jeskyně – Pestera Neagra
IMG_1399
kazíme výhled na nádherné vrcholky pohoří Apuseni

Vaříme Amore mio, které překvapivě neobsahuje žádné Ečka. Ještě než jdeme spát,jdu na obchůzku, přicházím do stanu se zprávou nemilou, že toaleťák byl během obchůzky spotřebován. Jsme z toho velice smutní, ale to nám nebrání v tom vytuhnout jako polena.


8.7. Je to sice dál, ale za to horší cesta

J: Opět budík v 6:30. Už nemáme vločky, zásoby jídla se tenčí, tak si vaříme čínskou polívku. Vyrážíme. Jestli to včera bylo KáKáčko, tak dneska je to teda PoKaKáčko (pořádnej ku*va kopec) Funíme jak tlupa hladovejch psů. Jirka velí, že půjdeme zkratkou. Šel tudy naposledy před 5 lety, ale od té doby bukový nálet značně povyrostl, až by se dalo polemizovat o existenci cesty. Zkrátka tam byl nahuštěnej jeden male buk vedle druhýho.
Vylezeme na pěšinku – hlavou mi jen tak proběhlo „Je to sice dál…“ . Postupujeme stále do kopce. Docházíme k rozcestníku, kde všechny cesty jsou značeny zásadně žlutým kolečkem. Jen když je to jó cesta, tak tam jsou kolečka dvě.

Už jsem myslel, že dnes nebude o čem psát, ale teda sestup do jeskyně a skalní brány byl asi nejhustější z celé výpravy. Do jeskyně jsme museli překonat cca 400 výškových metrů. Sestup po kamenech a štěrku, bylo nutné se přidržovat řetězů i ostatních kamarádů. Když docházíme k jeskyni, Karča má dojetím a radostí ze života i slzu v oku (a to ještě neví, jaká bude cesta nahoru).

krkolomná cesta k ponorné jeskyni - Cetatile Ponorului
krkolomná cesta k ponorné jeskyni – Cetatile Ponorului

Trošku se oklepeme a jdeme prozkoumat jeskyni. Sestupuje se po namrzlých kamenech zhruba 15 minut, cesta je hodně klikatá, ale v pohodě se dá slézt. Terén je podobný, dole teče říčka. Zkoušíme ji přehopsat po kamenech, ale máme jen jednu čelovku a je tu tma jak v jeskyni, tak to asi po půlce cesty vzdáváme a skotačíme zpět. Protože bylo ale tento rok extrémní teplo, dala se celá jeskyně projít přes všechny dómy. Ti nejzdatnější ji prošli celou, což je prý mezi lezci hrozně ceněno. Za normálních okolností je nutné podplavávat, aby se člověk dostal do další síně jeskyně.

Cetatile Ponorului, vchod do jeskyně
Cetatile Ponorului, vchod do jeskyně

Aby toho nebylo málo a taky když už jsme tady, hecujeme se a jdeme prozkoumat největší skalní bránu Evropy. To je snad ještě horší sestup. Musíme se spoléhat na rezavé a vykloktané rumunské feraty, staré horolezecké lano, které tady nějaký dobrák kdysi dávno zanechal a pár zarezlých žebříků. Dostáváme se k bráně. Je to opravdu nádhera. Je tak veliká, že se ani nedá celá vyfotit. (na fotce jsou dva tmavé fleky dole a to jsou lidé)

největší skalní brána Evropy - ty dvě šmouhy dole jsou lidi
největší skalní brána Evropy – ty dvě šmouhy dole jsou lidi

největší skalní brána Evropy

Následuje škrábání se zpět na rozcestí. Dochází nám voda a je hrozné vedro. Nějak záhadně se dostáváme nahoru, obcházíme půlku kaňonu, kocháme se ještě na vyhlídce, ale jen tak opatrně, protože dříve jistě krásnou dřevěnou vyhlídku s přesahem už připomínají jen 2 zetlelé nosné  klády na útesu. Nechtěl bych tam teda stát, když se to utrhlo.

fotka není naše, protože fotografka Karča se radši držela zábradlí :) tahle fotka ale celkem pěkně zachycuje místní stezky
fotka není naše, protože fotografka Karča se radši držela zábradlí 🙂 tahle fotka ale celkem pěkně zachycuje místní stezky

Náš nahoru a dolů výlet pokračuje. Na smluveném místě se setkáváme se zbytkem a jdeme dál. Dáváme ochutnat sušené maso a na oplátku dostáváme 2 cereální tyčinky. Vyprahlí nacházíme studánku a hlava nehlava, střevo nestřevo, vrháme se k ní. Nic nezůstane suché – ani jedno hrdlo, což se samozřejmě některým z nás posléze při prolítnutím trávicím traktem vymstí.

V táboře se nějak rozkřiklo, že nám dochází jídlo, a tak dostáváme od Petra pecen chleba, lovečák a těstoviny a aby toho nebylo málo, Aleš dodává další 3 balení dehydratovaných těstovin Amore mio. U ohně se máme královsky, na kytáry frčí Ivan Mládek i ilegální band dědy Mládka. Už odplouvá loď John Dee a my s ní.

 


9.7. Pryč z Rumunska

Ze stanu vylézáme asi až v 9, budí nás slunce, jež nás ze stanu doslova vysaunovalo. Hygieníme se jak jinak než v ledové Galbeně a sledujeme, jak se nepříjemně zatahuje obloha. Po několika různých strategiích chaoticky balíme za nárazového deště stan a vaříme amore mio na syčícím ohni. 29 lidí z 31 (2 chudáci šli ještě k vodopádům) se narvalo do salaše, kde občas spí dřevorubci. Kromě prázdných lahví od Sanitáru je zde také celkem zachovalý rustikální nábytek a dynastie blech. Při hraní na kytaru si tak říkáme, zda Vasila napadne přijet dřív, když tak leje. Vasil je snad svatý. Naše prosby jsou vyslyšeny a přijíždí dopravní společnost Vasil, tentokrát s tranzitem a oblíbeným vozem značky ARA.  Všichni až na 9 lidí se poskládají do aut (já s Karčou jsme v těch 9) a zbytek čeká na druhou otočku. Máváme s pocitem zůstávání na Titanicu. Modlíme se, aby se Vasilovi muži vrátili s tranzitem a my byli hezky suší. Podruhé naše prosby bohužel vyslyšeny nebyly. Po 2 hodinách přijela ARA, naházeli jsme se na korbu. A tak nám příjemných 40 minut prší do obličeje.

V Pietrose kupujeme suvenýry – bájný Sanitár, což je 70% alkoholové čistidlo, určené oficiálně do lékařství, neoficiálně ke konzumaci, dále pivo URSUS a rumové tyčinky značky ROM. Odjíždíme hledat slíbený restaurant, protože v Pietrose už se nevaří. V první restauraci, když se paní majitelka-kuchařka-uklížečka dozví, že je nás přes 30, jen se pokřižuje a posílá nás dál.

Banca Transilvania
Banca Transylvania

Zajíždíme do takového většího města. Už si nepamatuju na název. V místním restaurantu se těšíme na rumunské speciality. Když se prokoušeme jídelním lístkem, paní nám říká, že dělají jen pizzu a polévky. No tak jsme si dali pizzu a polévky – nudlovou a dršťkovou, prohlédli město a vyrazili na Slovensko.


10. 7. Velký Meder a cikánská diskoška

Z busu vylézáme celí rozlámání, sotva svítá, už začíná být pařák. Areál Velký Meder otevírá až v 9, toho využíváme a sušíme stan, který vypadá, jako bychom se s ním potápěli. Do hodinky je suchý a my se vydáváme do areálu. Kupujeme si skupinový vstup – je asi o 2 eura na osobu levnější, ale musí nás být minimálně 20. Platíme asi 6,5€ za celý den. Mají zde zamykací skříňky za poplatek 1€, ale skříňky v šatně jsou na čip-hodinky (jako třeba na plavečáku v Pardubicích), takže je zbytečné utrácet navíc.

Jako první nalezeme do termálu s královskou teplotou 37°C, což je asi o 30° víc, než jsme zvyklí. Ani nemůžeme uvěřit, jaká je to pohoda, zkrátka konec expedice, jak má být. Zkoušíme i místní tobogány, které jsou v ceně. Docela sviští. Za příplatek 2€ lze zakoupit 10 šmýknutí i v lepších tobogánech, a tak po langoši razíme na zbytek tobogánů, kde projezdíme zbytek dne. Nebyl by to ale správný konec expedice, kdybychom neusnuli na sluníčku a nespálili se jako ještě nikdy. Z toho vyplývá – když jste úplně mrtví a poslední noc a den jsme prospali v autobuse, nelehejte si na sluníčko, i když to ze začátku příjemně hřeje 😀

Přicházíme do smluvené maxi krčmy. O hudbu se zde staral nějaký maďar, který na samohrajky hrál maďarskou klasiku, ale i české odrhovačky. Hudba byla ale tak příšerná, že jsme se raději po haluškách odebrali do autobusu, ikdyž Jirka Dutka už rozjížděl svou šou s tyčí od slunečníku.

Zbytek cesty ubíhal v alkoholovém oparu a za zvuku italských serenád jsme dorazili živí a zdraví domů.

a jedna památeční fotka nakonec - Jarda u plzeňského náklaďáku v Rumunsku :)
a jedna památeční fotka nakonec – Jarda u plzeňského náklaďáku v Rumunsku 🙂

Za nás to byla velmi vydařená expedice. Pro ty, kteří si přečetli špatné recenze lze říct jen toto – nejedete s cestovkou a nikdo vám nebude utírat nos. Ale jedete s partou super lidí a výborných zkušených průvodců, kteří vás nenechají ve štychu, jak jsme se my mnohokrát přesvědčili. Pro nás to byl velký zážitek a proběhlo spoustu našich ‘poprvé’, hodně nás to stmelilo a budeme na to ještě dlouho vzpomínat. Takže ještě jednou moc děkujeme 🙂


 

SEZNAM ZMÍNĚNÝCH JESKYŇ:

1. Billyho jeskyně – přidáváme odkaz na vodopády, které jsou velmi populární a potkali jsme tam i pár Čechů. Cesta, kterou jsme lezli my, sloužila k oťukání jednotlivých členů výpravy. K vodopádu se dá dostat i cestou podél řeky, která ale vyžaduje být více zručnější na lezení, občas bylo potřeba přidržovat se ferrat (dle zkušenosti ostatních), malé děti by tuto cestu těžko zvládali.
http://www.welcometoromania.ro/Apuseni/Apuseni_Cascada_Evantai_e.htm

2. Ledová jeskyně – Focul Viu – jeskyně se zakázaným vstupem, je dobré natáhnout si u zřícené vyhlídky lano a přídržovat se po cestě dolů lana. Cesta není strmá, ale kvůli ledové pokrývce se hodně smeká a mohlo by jít o nepříjemné pády. Dole doporučuju nechodit k okrajům, jelikož je vlastně celá jeskyně tvořena ledem a mohli byste sklouznout do jedné z mnoha průrv po stranách. Zhruba v polovině jeskyně po pravé straně se nachází sestup do Hrobu smrti, na který je potřeba horolezecké vybavení a také větší skupinka lidí. Dolů se slaní, ale nahoru, pokud nejste dobří horolezci, vás musí někdo vytáhnout jako pytel brambor. V zadní části jeskyně se nachází skluzavka neznámo kam.
http://www.welcometoromania.ro/Apuseni/Apuseni_Pestera_Focul_Viu_e.htm

3. Černá jeskyně – Pestera Neagra – lehce náročnější jeskyně na průzkum. Celková délka jeskyně je snad 1 km a bylo nám řečeno, že ji horolezci prozkoumávají několik dní. Do jeskyně jsou dva vstupy – jeden viditelný hned od cesty, na který je potřeba alespoň přidržovat se lana při sestupu dolů (cca 3 metry). Druhý vchod je vlevo od hlavního vchodu, odtud se můžete i podívat do jeskyně, aniž byste ji museli slézat. Zajde se do prohlubně skály a člověk musí jít bokem, aby se vešel. Pozor na nohy a nezaházet moc daleko, na konci byla klouzačka dolů a asi by bylo pěkně nepříjemné tam zahučet.
http://www.welcometoromania.ro/Apuseni/Apuseni_Pestera_Neagra_e.htm

4. Ponorná jeskyně a největší skalní brána Evropy – Cetatile Ponorului – celkem dobře značená cesta, na úpatí propasti se nachází 3 vyhlídky. Všechny byly dříve vysuté a zabezpečené zábradlím, ale v červenci 2015 jsme našli už jenom nosné klády bez vyhlídky, protože ta se zřítila. Nechodit tedy ke krajům propasti, může se odtrhnout kus horniny. Stezka dolů je také značená a spolu s prohlídkou jeskyně a skalní brány prodlouží výlet cca o 3 hodiny. Dolů vede špatně schůdná cesta, která je hodně strmá (asi 400 metrů převýšení), jsou to buď velké kameny, které se musí slézat i ze sedu, anebo štěrk, co podkluzuje. Je dobré si někde sehnat hůl (mně ji Jarda vyřezal :). Na některých úsecích jsou i lana a ty doporučuji po radě od Pavla slézat pozadu a zapřít se nohama o kameny – člověk je pak stabilnější.

Samotná jeskyně dole je opět chladná, každý by měl mít čelovku. Pokud je málo vody, dá se celá projít (i když to je zase trochu o lezení) a vyjde se přímo skalní branou. Odtamtud se to dá nějak vylézt nahoru na cestu, která vede nahoru (jinou cestou, než kterou jsme přišli). Když se člověk rozhodně jeskyni celou neprolézat, může se vydat po normální cestě ke skalní bráně (pozor! cesta je plná žebříků, lan, řetězů a skob), takže o výhled nepřijde. Některé úseky byly dost obtížné (Karče jsem musel často pomáhat), nedoporučoval bych tuto trasu dětem, ačkoliv Rumuni je tam vodili.

http://www.welcometoromania.ro/Apuseni/Apuseni_Cetatile_Ponorului_e.htm